ECLI:CZ:US:2008:4.US.2330.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2330/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti, kterou podal T. C. N., právně zastoupeného JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Na Višňovce 1/1044, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2008, č.j. 8 Afs 59/2007-78, a Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2007, č.j. 6 Ca 202/2005-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 13 (zřejmě 1 a 3) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Platebním výměrem Finančního úřadu Praha - Modřany ze dne 10. května 2004, č.j. 73424/04/0012960/3292, byla stěžovateli vyměřena darovací daň ve výši 6.192.230,- Kč. O odvolání rozhodlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu dne 19. května 2005, č.j. FŘ - 10009/14/04, které vyměřenou daň snížilo na částku 5.633.576,- Kč. Následně stěžovatel podal též žádost o přezkum daňových rozhodnutí k Ministerstvu financí ČR, které rozhodnutím ze dne 28. prosince 2005, č.j. 49/109590/2005-493, žádost o přezkum nepovolilo.
Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla správní žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství zamítnuta (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů (výrok II.). O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že citovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil (výrok I.), žalobu odmítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že daň byla vyměřena z peněžních částek zasílaných do ciziny. Podle soudů totiž stěžovatel neprokázal, že by se mělo jednat o vrácení dluhu otci stěžovatele. Městský soud v Praze konstatoval, že stěžovatel nepředložil žádné důkazní prostředky, proč byly příkazy k úhradě vyplňovány na zcela jiné subjekty než byl poskytovatel půjčky. Předložené čestné prohlášení pak nebylo předloženo v rámci daňového řízení, ale až k řízení před soudem, přičemž bylo sepsáno teprve poté, co rozhodnutí finančních orgánů nabylo právní moci.
Nejvyšší správní soud pak žalobu odmítl s tím, že doplnění správní žaloby bylo po zákonné lhůtě. S takovými závěry stěžovatel nesouhlasil, a s ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 202/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak je ze spisu Městského soudu v Praze, jakož i z ústavní stížnosti patrné, správní žaloba byla zamítnuta když soud neshledal postup finančních orgánů jako rozporný se zákonem, přičemž při posuzování správní žaloby přihlédl k námitkám stěžovatele, které soudu předložil po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Právě posouzení posléze doručených námitek, vedoucí k zamítnutí správní žaloby, shledal Nejvyšší správní soud jako zásah do zákonem stanovených pravidel pro řízení před správním soudem. S ohledem na to posoudil původní rozsudek jako nesprávný a správní žalobu odmítl.
Právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvuje nárok každého domáhat se u nezávislého a nestranného soudu. Dle odst. 2 má nárok každý, kdo tvrdí, že byl ve svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné moci, obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Dle ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody, způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci.
Jak je z uvedeného výčtu, jakož i z napadených rozhodnutí patrné, stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit daň stanovenou zákonem. O odvolání rozhodlo finanční ředitelství, které moderovalo výši daně. Následná správní žaloba byla zamítnuta, když soud neshledal v postupu správního orgánu vybočení či překročení zákonných mezí. Učinil tak i s přihlédnutím k pozdě uplatněným námitkám stěžovatele, čímž sám překročil zákonné meze soudního přezkumu správních rozhodnutí. Naopak Nejvyšší správní soud, při respektování práva na spravedlivý proces, tedy podmínky nestranného arbitra sporu, nemohl posoudit dodatečně uplatněné námitky jako relevantní pro rozhodování ve věci. Proto s ohledem na absenci argumentace správní žalobu odmítl.
Jak je výše uvedeno, právo na zákonný proces je uplatňováno a zaručováno vůči všem účastníkům řízení. Rozhodnutí soudu o kasační stížnosti tedy bylo naplněním práva na spravedlivý proces plynoucí i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z předložených podkladů tedy nevyvstala žádná okolnost, která by odůvodňovala tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základních práv zaručených v Listině či v Úmluvě. Ani stěžovatel nepředložil žádný argument, který by svědčil o tom, že postupem správních soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Správní soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a jejich rozhodnutí byla řádně odůvodněna. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu