ECLI:CZ:US:2008:4.US.2338.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2338/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1) J. J. a 2) M. J., obou zastoupených JUDr. Františkem Steidlem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Klatovech 1, Randova 204, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2006, čj. 13 Co 528/2006-162, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. 8. 2006, čj. 6 C 187/2005-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 8. 9. 2007 a doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2007 se J. J. a M. J. (dále též "stěžovatelé" případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (přičemž v petitu ústavní stížnosti rozhodnutí krajského soudu nesprávně označili jako "usnesení"), vydaná v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 6 C 187/2005, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Žalobou doručenou soudu dne 28. 7. 2005 se žalobci proti žalovaným 1) MVDr. J. S. a 2) obci Čachrov domáhali určení, že vlastníkem stavební parcely č. 1/1 v katastrálním území Kunkovice u Čachrova je obec Čachrov, neboť smlouva o převodu vlastnictví z 2. žalované na 1. žalovaného je neplatná.
Okresní soud rozsudkem ze dne 29. 9. 2005, čj. 6 C 187/2005-50, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Dne 28. 4. 2006 Krajský soud v Plzni k odvolání žalobců usnesením čj. 13 Co 88/2006-88 rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 3. 8. 2006, čj. 6 C 187/2005-136; žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. - IV.).
Dne 12. 12. 2006 Krajský soud v Plzni k odvolání žalobců rozsudkem čj. 13 Co 528/2006-162 rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 25. 6. 2007. V odůvodnění mj. poukázal na judikaturu týkající s aplikace ustanovení §39 odst. 1 zákona o obcích.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a tvrdili, že nalézací a odvolací soud svými rozhodnutími porušily základní právo na spravedlivý proces podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva zaručená v článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.
K velmi stručné ústavněprávní argumentaci obsažené v odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud podotýká, že stěžovateli citovaný článek 11 odst. 1 Listiny, stejně jako článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, zaručují základní právo na ochranu a pokojné užívání majetku (a nikoliv - jak nesprávně uvádí stěžovatelé - základní právo na spravedlivý proces). Toto základní právo stěžovatelů nemohlo být v řízení před obecnými soudy porušeno, neboť předmětem řízení nebyl majetek stěžovatelů.
Základní právo na spravedlivý proces zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny, resp. článek 6 odst. 1 Úmluvy. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů ani z obsahu vyžádaného spisu okresního soudu však - kromě přesvědčení stěžovatelů, že jejich žalobě mělo být vyhověno - nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunovalo do roviny ústavněprávní. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nutno dovodit, že z hlediska naplnění jejich náležitostí nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti tvrzen a odůvodněn konkrétními skutečnostmi, které jsou stěžovateli spatřovány jako porušující základní právo či svobodu. Těmto požadavkům ústavní stížnost stěžovatelů nedostála. Vytýkat takto naznačené vady ústavní stížnosti s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepovažoval však Ústavní soud za potřebné; vzhledem k tomu, že ostatní podklady rozhodné pro závěr o neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti tuto dostatečným způsobem prokazovaly, byla by výzva k odstranění vady návrhu očividným formalismem neschopným přinést pro ochranu základních práv stěžovatelů cokoliv pozitivního.
Ústavní soud konstatuje, že v rámci hodnocení spravedlivosti řízení před obecnými soudy mu nepřísluší, aby se zabýval tvrzenými omyly v posouzení skutků a právními omyly, jichž se údajně obecné soudy dopustily, snad kromě případů, kdy je prima facie zřejmé, že tyto omyly by mohly vést k porušení základních práv a svobod chráněných Listinou či Úmluvou. Jinak řečeno, pravomoc Ústavního soudu přezkoumávat správnost skutkových zjištění, výkladu a aplikace právních předpisů obecnými soudy, je omezená; jeho funkcí není nahrazovat obecné soudy, nýbrž ujistit se, že rozhodnutí těchto soudů nejsou poznamenána libovůlí nebo nejsou jinak zřetelně nerozumná. Taková pochybení však v daném případě nezjistil. Pokud obecné soudy svá zjištění v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnily, což se ve věci stěžovatelů dle názoru Ústavního soudu stalo, není úkolem Ústavního soudu toto jejich zjištění znovu přehodnocovat.
Rozhodnutí okresního i krajského soudu byla přijata v rámci kontradiktorního řízení, během něhož byli stěžovatelé právně zastoupeni advokátem, mohli předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovali za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelů od názoru vysloveného obecnými soudy, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. To, že obecné soudy žalobě nevyhověly a stěžovatele zavázaly k náhradě nákladů řízení, nelze označit za postup, jenž by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu, a to zvláště za situace, kdy nelze žádnému z obecných soudů vytknout, že by své rozhodnutí řádně nezdůvodnil [srov. nález IV.ÚS 223/04, Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (325)].
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu