ECLI:CZ:US:2008:4.US.2394.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2394/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1404/4, zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem, AK se sídlem v Praze 6, Čs. Armády 22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2008 čj. 16 Co 171/2008-160 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 6. 2005 čj. 57 C 70/2004-61 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 22. 9. 2008, doplněným dne 24. 9. 2008, se Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky (dále též "stěžovatelka" případně "žalovaná") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení 2.413.145,- Kč s příslušenstvím, s výjimkou výroku III. rozsudku odvolacího soudu, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
II.
Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 57 C 70/2004 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 11. 6. 2005 nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni, tj. Nemocnici Plzeňského kraje, se sídlem v Klatovech, ve stanovené lhůtě částku 2.413.145,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení 67.925,-; výrokem III. žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek 96.530,- Kč.
Dne 10. 6. 2008 odvolací soud - po zrušení předchozího jeho rozsudku ze dne 28. 11. 2006 čj. 55 Co 349/2006-81 rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008 čj. 25 Cdo 1896/2007-101 - rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku II. o nákladech řízení změnil tak, že náklady činí 80.830,45 Kč, jinak potvrdil (výrok II.), ve výroku III. změnil tak, že povinnost zaplatit soudní poplatek se žalované neukládá; dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 178.186,50 Kč ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok IV.).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva dle čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 38 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 82 písm. c) a čl. 81 odst. 1 písm. d) Smlouvy o založení Evropského společenství, v konsolidovaném znění.
Stěžovatelka je toho názoru, že její věc byla obecnými soudy po právní stránce vadně posouzena, a to zejména pokud jde o aktivní legitimaci žalobce a důvodnost žalovaného nároku. Konečné rozhodnutí považuje za nepřesvědčivé, rozporné se zákonem č. 562/1990 Sb., o cenách, založené na nesprávném posouzení majetkových vztahů mezi žalobcem, žalovanou a zřizovatelem žalobce. Poukázala na četná rozhodnutí Ústavního soudu, mj. ve věci III. ÚS 2068/07, a vyjádřila přesvědčení, že právní názor obsažený v rozsudku dovolacího soudu ze dne 19. 9. 2007 sp. zn. 31 Cdo 3142/2006, z něhož odvolací soud vycházel, je nesprávný. Poukázala také na názory uvedené v literatuře ohledně povahy vztahů mezi zdravotními pojišťovnami a provozovateli zdravotnických zařízení a vyjádřila názor, že tato zásadní právní otázka byla obecnými soudy posouzena nesprávně. Připomněla též nález Pl. ÚS 1/08 a nesouhlasná stanoviska k němu připojená. Měla za to, že v řízení před obecnými soudy byla porušena zásada rovného zacházení a zákaz diskriminace. Dále připomenula pravidla hospodářské soutěže obsažená ve Smlouvě o založení Evropského společenství. Uvedla, že pokud obecné soudy přisoudily žalobkyni z majetku žalované částku, která žalobkyni nepatří, došlo tím k zásahu do základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy neposoudily žalobu spravedlivě, nesprávně zhodnotily důkazy a dospěly k nesprávným právním závěrům.
K nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou či Úmluvou, případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdila, že její základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Obecné soudy postupovaly podle přesvědčení Ústavního soudu v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu; řízení vedoucí k vyhovění žalobě lze in globo označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stranám veškeré možnosti k uplatnění práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelce tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a protože Ústavní soud nemá k důvodům, jež soudy k jejich vydání vedly, žádné výhrady, může na ně odkázat.
K tvrzenému porušení článku 2 odst. 2 a článku 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že citovaná ustanovení nezakládají samostatná subjektivní veřejná základní práva či svobody a tudíž se jich nelze domáhat samostatně. Obdobně ani článek 90 Ústavy (stejně jako čl. 95 Ústavy) sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládá, neboť obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [nález IV.ÚS 285/02, Sb. n. u., sv. 30, str. 193 (195-6)]. Obdobný závěr se týká i stěžovatelkou citovaných ustanovení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. pravidel hospodářské soutěže platných pro podniky dle 82 písm. c) a čl. 81 odst. 1 písm. d) Smlouvy o založení Evropského společenství, v konsolidovaném znění.
V důsledku pravomocného rozhodnutí obecných soudů sice došlo k zásahu do majetku stěžovatelky, tento zásah však byl ústavně souladný, neboť byl zákonný a splňoval další podmínky ústavně souladného zásahu do práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ústavní soud také neshledal jakýkoliv náznak stěžovatelkou tvrzené diskriminace.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu