ECLI:CZ:US:2008:4.US.2396.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2396/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Janou Hovorkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Lucemburská 23, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 4. 2006, č.j. 11 C 263/91-355, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č.j. 18 Co 618/2006-396, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti žalovaným 1) E. Š., 2) N. M., 3) J. Š., o vydání nemovitostí, zamítl žalobu s žádostí, aby žalovaní 2) a 3) byli povinni vydat každý z nich jednu ideální šestinu a žalovaná 1) dvě třetiny tam specifikovaných nemovitostí, upravil právo účastníků na náhradu nákladů řízení a určil, že náklady řízení nese stát. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadaným rozsudkem ze dne 10. 5. 2007 k odvolání stěžovatele rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku o věci samé, částečně potvrdil a částečně změnil ve výroku o nákladech řízení a zrušil ve výroku o nákladech státu, v kterémžto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud rozsudkem ze dne 10. 5. 2007 rovněž upravil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení.
2. Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozsudků obecných soudů byla zasažena jeho ústavně zaručená práva, právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. porušena zásada rovnosti ve smyslu čl. 37 Listiny, čl. 96 Ústavy České republiky. Obecné soudy v předmětné právní záležitosti taktéž nerespektovaly čl. 4, čl. 90, čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 1 Listiny.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především přednesl výtky stran procesu dokazování, jmenovitě hodnocení důkazů, jak k tomuto přistoupily obvodní a městský soud. Podle náhledu stěžovatele hodnotily obecné soudy ve věci provedené důkazy jednostranně, kdy za právně významné považovaly pouze důkazy podporující obranu žalovaných a ty důkazy, které prokazovaly skutečnost, že původně žalovaný J. Š. st. byl protiprávně zvýhodněn pro svou osobu, obecné soudy zcela pominuly, příp. se jimi zabývaly nedostatečně. Obecné soudy nadto svá skutková zjištění vystavěly na závěrech znaleckého posudku znalce Ing. N., které ovšem vykazují rozpor se závěry ostatních ve věci obstaraných znaleckých posudků a s dalšími listinnými důkazy. Výše předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl, přičemž v této části uzavřel, že obecné soudy se v jeho právní záležitosti dopustily porušení zásady volného hodnocení důkazů a zásady rovnosti účastníků. Stěžovatel dále podrobil své kritice odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů. Dle stanoviska stěžovatele napadané rozsudky postrádají náležitosti ve smyslu §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), což z nich činí rozhodnutí nepřezkoumatelná. V tomto směru stěžovatel zejména namítal, že obvodní soud se nevyrovnal s jeho tvrzením, dle něhož při převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem došlo k porušení i dalších tehdy platných předpisů, odvolací soud se pak s jednotlivými odvolacími výhradami stěžovatele vypořádal nikoliv adresně, nýbrž pouze paušálně a v obecné rovině.
4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 11 C 263/91. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 12. 4. 2006. Městský soud v rámci svého vyjádření poznamenal, že výtky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti pramení výhradně z jeho odlišného názoru na zjištěný skutkový stav věci, stěžovatel ovšem provedeným důkazům přisuzuje jiný význam, než jaký pro posouzení věci podle ustálené judikatury mají. Jelikož postupem obvodního a městského soudu, jejichž rozhodnutí nevykazují rozpor se stávající judikaturou vyšších soudů, nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, městský soud tak navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl.
6. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.
II.
7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. K námitkám stěžovatele stran procesu dokazování před obecnými soudy považuje Ústavní soud za nutné předeslat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze vnímat než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími obvodního a městského soudu, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.
9. Má-li stěžovatel za to, že obecné soudy vadně hodnotily obstarané důkazy, čehož důsledkem nesprávně uzavřely, že původní nabyvatelé manželé Š. předmětné nemovitosti nenabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pak pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Obecné soudy tak v právní záležitosti stěžovatele při šetření této zásady učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Ve svých rozhodnutích obvodní a městský soud podrobily svému zkoumání okolnosti nabytí předmětných nemovitostí E. a J. Š. V rozsudku ze dne 12. 4. 2006 obvodní soud vyjmenoval důkazy a vyložil důvody, na jejichž podkladě usoudil, že původní nabyvatelé manželé Š. předmětné nemovitosti nenabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy ani na základě protiprávního zvýhodnění (zejm. č.l. 358, č.l. 359). K odvolání stěžovatele se pak městský soud v napadaném rozsudku vypořádal se stěžovatelovými odvolacími námitkami, jak bude dále rozvedeno, přičemž městský soud ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že v souzené věci při nabytí předmětných nemovitostí původními žalovanými nemohl být porušen právní předpis a neexistovalo jakékoliv protiprávní zvýhodnění těchto osob (č.l. 397). Na takto předestřeném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese vadu způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatele garantovaných mu Listinou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti prohlašuje, že obecné soudy hodnotily ve věci provedené důkazy jednostranně, kdy za právně významné považovaly pouze důkazy podporující obranu žalovaných a ty důkazy, které prokazovaly skutečnost, že původně žalovaný J. Š. st. byl protiprávně zvýhodněn pro svou osobu, obecné soudy zcela pominuly, příp. se jimi zabývaly nedostatečně. S takto naznačeným konstatováním stěžovatele se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Lze sice připustit, že v napadaných rozhodnutích obecných soudů není explicitně uvedeno, jak obvodní a městský soud hodnotily důkazy, které stěžovatel sepisuje na str. 4 své ústavní stížnosti. Ústavní soud nicméně nemohl přehlédnout, že z odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů, především soudu městského, zřejmě vyplývá, že tyto důkazy nebyly ze strany obecných soudů opomenuty, z odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů je pak současně možné dovodit, jakým způsobem byly tyto důkazy obecnými soudy hodnoceny. V rozsudku ze dne 10. 5. 2007, jmenovitě v jeho části zaměřující se na odvolací argumentaci stěžovatele stran zvýhodnění manželů Š., k němuž mělo dojít nestandardním způsobem prodeje předmětných nemovitostí těmto osobám, odvolací soud vyjevil své přesvědčení, že: "za zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. by bylo možno považovat situaci, kdy cena byla sice stanovena v souladu s oceňovací vyhláškou, avšak nabyvatelům se dostalo určitého zvýhodnění oproti jiným zájemcům o předmětnou nemovitost [...] O upřednostnění by se mohlo jednat pouze tehdy, pokud by namísto veřejné nabídky k odprodeji bylo založeno jeho právo užívání a tím i možnost pozdějšího odkupu bez veřejné nabídky." (č.l. 397). Z takto citovaného se bez pochybností podává, jaké situace považoval městský soud za zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Pokud pak stěžovatel důkazy, které označuje na str. 4 ústavní stížnosti, nezpochybňoval skutečnosti dle názoru městského soudu významné pro zjištění případného zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, avšak poukazoval na určité nesrovnalosti odlišného charakteru, nelze než usuzovat, že toto jednání stěžovatele nemohlo změnit závěr městského soudu, dle něhož nebylo zjištěno jakékoliv protiprávní zvýhodnění manželů Š. Toto je ostatně výslovně prokazováno v napadaném rozsudku městského soudu: "Ani další - nikoliv nové - námitky žalobce nemohou zvrátit správnost napadeného rozsudku. [...] Ani další žalobcem tvrzené okolnosti nemohly dle názoru odvolacího soudu založit jakékoliv protiprávní zvýhodnění původních žalovaných." (č.l. 397). Odvolací soud se tedy stěžovatelem označovanými důkazy a tvrzeními jím na těchto vystavěnými zabýval, avšak neshledal je způsobilými čehokoli na dílčím stanovisku o absenci protiprávního zvýhodnění manželů Š. ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, potažmo na výsledném rozhodnutí, změnit. Takto popsané ovšem nelze vnímat jako jednostranné hodnocení důkazů porušující zásadu volného hodnocení důkazů či jako postup nepřípustně zasahující do základních práv a svobod stěžovatele. Zároveň se zde nejedná o případ opomenutých důkazů, který by opravňoval Ústavní soud k zásahu do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.
11. Projevuje-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlas s tím, že obecné soudy učinily svá zjištění a vystavěly své závěry při užití závěrů znaleckého posudku znalce Ing. N., Ústavní soud stěžovatele předně odkazuje na již vyslovené v odstavcích 8. a 9. tohoto rozhodnutí. Ústavní soud k tomuto dále doplňuje, že napadaná rozhodnutí obecných soudů nevyvolávají pochybnosti o zřejmosti úvah, jimiž byly obecné soudy vedeny při upřednostnění znaleckého posudku znalce Ing. N. před ostatními ve věci obstaranými znaleckými posudky. V napadaných rozsudcích obvodní a městský soud dostatečně podrobně, srozumitelně a přesvědčivě vyložily, jaké příčiny je vedly k přiklonění se k závěrům znaleckého posudku znalce Ing. N. Jako hlavní příčinu obecné soudy shodně identifikovaly nejvyšší objektivitu znaleckého posudku znalce Ing. N., která byla zapříčiněna aplikací analytické metody pro určení míry opotřebení pro účely výpočtu ceny v jeho rámci (č.l. 359, č.l. 397). Takto předestřený postup obecných soudů má Ústavní soud za plně ústavně konformní, ani v tomto směru tedy nedošlo ke zkrácení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předkládá tvrzení, že napadané rozsudky obecných soudů postrádají náležitosti ve smyslu §157 odst. 2 občanského soudního řádu, což z nich činí rozhodnutí nepřezkoumatelná. K této výtce stěžovatele Ústavní soud podotýká, že Evropský soud pro lidská práva sice požaduje pro naplnění kautel spravedlivého procesu splnění podmínky řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, resp. považuje za nezbytné, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uvádělo důvody, na nichž je založeno (srov. rozsudek ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku), ale současně připouští, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého případu. K obecné povinnosti soudu odůvodnit své rozhodnutí pak Evropský soud pro lidská práva ve výše citovaném rozsudku doplňuje, že tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument.
13. Při zaměření se na obsah odůvodnění napadaného rozsudku obvodního soudu Ústavní soud vyjadřuje své stanovisko, že tento rozsudek není odůvodněn v rozporu s §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Ač lze připustit, že odůvodnění napadaného rozsudku soudu I. stupně postrádá podrobnější rozvedení úvah obvodního soudu v tom směru, zda při převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem nedošlo k porušení dalších tehdy platných předpisů, napadaný rozsudek obvodního soudu přesto splňuje kritérium přezkoumatelnosti. Ústavní soud rovněž nezjistil, že by postupem obvodního soudu bylo přivozeno porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny ústavní, neboť soud I. stupně, pokud dospěl k závěru, že v souzené věci nedošlo k nabytí nemovitostí původně žalovanými v rozporu s tehdy platnými předpisy či při jejich protiprávním zvýhodnění dle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, interpretoval a aplikoval zákon o mimosoudních rehabilitacích, stejně jako ostatní relevantní právní předpisy, ústavněprávně konformním způsobem a z jeho postupu nevyplývají známky libovůle. Za tohoto stavu, kdy obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč byla žaloba stěžovatele zamítnuta, nelze napadaný rozsudek obvodního soudu označit za neoprávněně zasahující do základních práv a svobod stěžovatele.
14. Ke stěžovatelem namítané nepřezkoumatelnosti napadaného rozsudku městského soudu Ústavní soud připojuje, že s obsahem odvolacích námitek stěžovatele se částečně vypořádal již soud I. stupně ve svém rozhodnutí. Jelikož se odvolací soud s jeho závěry ztotožnil, nebylo třeba tyto znovu odůvodňovat, ale postačilo, že na ně odvolací soud jako na správné odkázal (č.l. 397). Navíc pak odvolací soud doplnil vlastní úvahy o skutkových a právních zjištěních učiněných obvodním soudem, které tato zjištění podporují a zároveň reagují na odvolací námitky stěžovatele (č.l. 397). Ústavní soud považuje takovýto postup za plně ústavně souladný.
15. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatele na postup podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud připojuje, že po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě řeší, neshledal tento návrh důvodným.
16. Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž části výroků určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení před obvodním a městským soudem. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito částmi výroků, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
17. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti požadoval zrušit napadaná rozhodnutí obecných soudů v jejich celku, což by při formalistickém přístupu k jeho návrhu znamenalo jeho částečné odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť měnící část výroku napadaného rozsudku městského soudu není svou podstatou způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť v případě části výroku napadaného rozsudku obvodního soudu, dle níž náklady řízení nese stát, se jedná o část výroku již zrušenou a v případě zrušující části výroku napadaného rozsudku městského soudu stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud nicméně v této souvislosti zohlednil svou stabilizovanou judikaturu, respektující judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž je rozhodující, že se veškeré námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti upínají toliko k těm nezrušeným částem napadených rozhodnutí, jež jsou způsobilé zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a u nichž stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud proto projednávanou ústavní stížnost podrobil přezkumu jen v rozsahu těchto výhrad.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu