ECLI:CZ:US:2008:4.US.2477.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2477/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2008 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti České pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Tomaštíkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 28. 6. 2006, čj. 3 C 87/2007-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 21. 9. 2007 se Česká pojišťovna, a.s., (dále též "stěžovatelka", případně "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 28. 6. 2006 zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě dlužné pojistné ve výši 1 395,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).
O nákladech řízení účastníků okresní soud rozhodl podle ustanovení §150 o.s.ř., které umožňuje výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Za takové důvody v daném případě považoval soud skutečnost, že žalovaný vždy pojistné žalobkyni řádně platil, vysvětlil jakým způsobem došlo k existenci dluhu, přičemž se jedná o dluh pouze jediné splátky, je u žalobkyně nadále pojištěn a má i další pojistné smlouvy, aniž by někdy s placením pojistného z jeho strany byly problémy.
III.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdila, že napadeným výrokem bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to tím, že k uplatnění moderačního práva podle §150 o.s.ř. soudem se neměla možnost předem vyjádřit, čímž byl porušen princip kontradiktornosti řízení ve smyslu nálezu II. ÚS 828/06. Výrok o náhradě nákladů řízení považovala za nedostatečně odůvodněný. Postup soudu při aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. považovala za svévolný ve smyslu nálezu I. ÚS 191/06. Byla také toho názoru, že byl porušen článek 37 odst. 3 Listiny o rovnosti v řízení opakovaným zvýhodňováním neúspěšného účastníka řízení. Nebyla jí poskytnuta možnost účastnit se jednání, ačkoliv o to žádala, čímž jí bylo znemožněno vyjádřit se k okolnostem významným pro moderaci náhrady nákladů řízení.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatelka se dovolávala především práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny (resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy), jehož relevantní ustanovení zní: "Každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".
Ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, Ústavní soud je toho názoru, že principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků (srov. např. rozsudek ze dne 7. 10. 2004 Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bauman proti Rakousku, 2004, §48 a násl.; stížnost č. 76809/01, uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int).
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud dále připomíná, že princip rovnosti zbraní vyžaduje, aby každá strana civilního sporu dostala rozumnou možnost prezentovat svoji věc za podmínek, které ji nevystavují podstatné nevýhodě ve vztahu k protistraně, a to i při rozhodování o nákladech řízení. Každá strana tedy musí dostat možnost seznámit se a komentovat stanoviska a důkazy připojené druhou stranou.
Ústavní soud považuje také za pochopitelné, že v "přidružených otázkách", jako je rozhodování o nákladech řízení, lze považovat za ústavně souladné, pokud zákon umožňuje přihlížet k požadavkům efektivnosti a hospodárnosti řízení, a možnost předložit právní a faktické argumenty přiměřeným způsobem limituje.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží k výsledku řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení, nelze jejich postup považovat za svévolný ani nepřiměřený. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ve věci I. ÚS 653/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 189 a 194, a stěžovatelkou v ústavní stížnosti citované nálezy), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Zákonné principy obsažené v ustanoveních §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o.s.ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení §150 o.s.ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález IV. ÚS 221/04, Sb.n.u., sv. 39, str. 111; usnesení II. ÚS 563/01, Sb.n.u., sv.30, str.519).
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, dospěl Ústavní soud k závěru, že postup Okresního soudu v Rakovníku vedoucí k vydání napadeného výroku rozhodnutí nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Jmenovaný soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávaném případě byl dány podmínky pro uplatnění moderačního práva podle ustanovení §150 o.s.ř. a tyto důvody hodné zvláštního zřetele také v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně konkretizoval.
Poukazy stěžovatelky na nálezy II. ÚS 828/06 a I. ÚS 191/06 Ústavní soud považuje s ohledem na konkrétní okolností projednávané věci za nepřípadné, neboť na rozdíl od nich v daném případě se jednalo o tzv. bagatelní věc ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř., u níž je navíc vyloučena možnost podat odvolání.
Pouze jako obiter dictum považuje Ústavní soud za případné vyjádřit v dané věci politování nad skutečností, že právní zástupce stěžovatelky, resp. stěžovatelka samotná považuje za profesionálně únosné, aby zjevně neopodstatněnou ústavní stížností domáhala se kasace náhradově nákladového výroku vzešlého ze sporu o zaplacení 1.395,- Kč. S přihlédnutím k ekonomické síle stěžovatelky a okolnostem projednávané věci jde - váží-li Ústavní soud i náklady spojené s podáním ústavní stížnosti v porovnání s požadovanou částkou - o zřetelně nevkusný, šikanózní a dobrým mravům se příčící výkon práva.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu