ECLI:CZ:US:2008:4.US.2493.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2493/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti Obzoru, výrobního družstva invalidů v Praze, se sídlem Praha 4, Michelská 4/11, zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Maiselova 15, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1672/2006, části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006 č. j. 23 Co 497/2005-335 ve věci určení vlastnického práva k domu č. p. 4, postavenému na stavební parcele č. 1324/1, a pozemku parc. číslo 1324/1 v obci Praha, k. ú. Michle a proti části výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 6. 2005 č. j. 12 C 115/2000-287 (mimo určení vlastnického práva k pozemku parc. číslo 1324/3, obec Praha, k. ú. Michle), za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny, a taktéž garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, podanou žalobou se v řízení před obecnými soudy domáhal určení vlastnického práva mimo jiné i k domu č. p. 4, postavenému na stavební parcele č. 1324/1, a k pozemku parc. číslo 1324/1 v obci Praha, k. ú. Michle, kdy svůj nárok k těmto nemovitostem odvozoval od neplatnosti dohody o vydání nemovitosti ze dne 28. 5. 1991 uzavřené mezi ním jako povinnou osobou a vedlejšími účastníky jako osobami oprávněnými ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Tato dohoda byla ze strany stěžovatele jako vydávajícího podepsána pouze jedním ze statutárních zástupců a stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy řádně doložil a prokázal, že v rozhodné době byl způsob podepisování za vydávajícího v tehdejším podnikovém rejstříku zapsán v souladu se stanovami družstva, tj. bylo zapotřebí podpisu dvou osob, přičemž ze strany stěžovatele nebyl v rozhodné době učiněn žádný úkon směřující k výmazu způsobu podepisování za stěžovatele. Svědeckou výpovědí JUDr. J. pak stěžovatel v řízení dále prokázal, že druhá smluvní strana byla o tomto způsobu podepisování povinné osoby řádně informována. Uvedené skutečnosti stěžovatel prokázal i listinnými důkazy, zejména výpisem z podnikového rejstříku z rozhodné doby a dále celým obsahem rejstříkového spisu stěžovatele, k čemuž zcela odkazuje na své dovolání ze dne 21. 3. 2006. Pokud tedy předmětnou restituční dohodu podepsal za stěžovatele jako vydávajícího pouze předseda družstva a bylo doloženo a prokázáno, že za stěžovatele ji měly podepsat dvě osoby a o těchto věcech byly oprávněné osoby informovány, pak bylo povinností obecných soudů se ve smyslu §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s těmito tvrzeními a důkazy řádně vypořádat, kdy např. odvolací soud svědeckou výpověď JUDr. J. naprosto pominul. Rozsudku dovolacího soudu pak stěžovatel vytýká, že se tento vůbec nevypořádal s tvrzeními uvedenými v dovolání. Vzhledem k výše uvedené argumentaci stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 12 C 115/2000 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze.
4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že se vypořádal s otázkou přípustnosti i důvodnosti dovolání a své závěry opřel i o právní závěry z uveřejněné judikatury obecných soudů i z jednoho z nálezů Ústavního soudu, takže nic podstatného z dovolání nebylo dovolacím soudem pominuto. Podle jeho názoru není ústavní stížnost stěžovatele opodstatněná.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Otázkou neplatnosti dohody o vydání věci z důvodů namítaných stěžovatelem se oba obecné soudy podrobně zabývaly jak po stránce skutkové, tak i právní. Ostatně toto bylo také důvodem, pro který odvolací soud zrušil první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2003. V dalším řízení nalézací soud dokazování v tomto směru doplnil a ve svém rozhodování, které odvolací soud přezkoumal, pregnantně uvedl hlediska, z nichž vycházel. Tato hlediska odvolací soud shledal správnými, a to byl také důvod pro potvrzení rozsudku. Podle názoru městského soudu lze proto uzavřít, že ve vztahu ke stěžovateli nedošlo k zásahu do jeho práv chráněných Ústavou i Listinou. Argumenty uváděné stěžovatelem považuje soud za nepřípadné, neboť oba soudy se zabývaly okolnostmi vztahujícími se k podpisu osoby za oprávněnou stranu, a to i z pohledu svědectví JUDr. J., což stěžovatel obecným soudům vytýká. Těžko si lze představit, že restituenti by podepsali dohodu o vydání věci, kdyby věděli, že z hlediska podpisu osob oprávněných jednat za stěžovatele by byla neplatná. Tohoto nedostatku si zřejmě v době podpisu, potažmo i v době následující, nebyl vědom ani stěžovatel. Městský soud v Brně proto v závěru vyjádření navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
6. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
7. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tvrzení, která již uváděl v řadě svých vyjádření v řízení před soudem I. stupně, v odvoláních podaných proti rozhodnutím soudu prvního stupně a v podaném dovolání. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že nalézací i odvolací soud se zmíněnými tvrzeními stěžovatele opakovaně zabývaly, včetně doplnění dokazování, ale neztotožnily se s nimi. Nejvyšší soud pak se podaným dovoláním řádně zabýval v rozsahu vymezeném mu zákonem. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(.
9. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry obecných soudů stran platnosti restituční dohody vycházející ze stěžovatelova nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy. K těmto námitkám Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
10. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy. To se týká i zmíněné stěžovatelovy námitky, že restituční dohodu ze dne 28. 5. 1991 podepsal v rozporu se způsobem podepisování zapsaném v tehdejším podnikovém rejstříku za stěžovatele jako vydávajícího pouze předseda družstva Obzor. Jak Ústavní soud z připojeného spisu zjišťuje, vycházely obecné soudy při posuzování této otázky z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. Do 569/40 ze dne 24. 3. 1989, jímž byl proveden zápis do tehdejšího podnikového rejstříku vycházející z usnesení členské schůze družstva konané dne 16. 12. 1988, která přijala nové stanovy družstva s účinností od 1. 1. 1989. Provedený zápis uvádí mimo jiné způsob zastupování stěžovatele, nikoliv však způsob podepisování za stěžovatele (č.l. 270). Pro obecnými soudy učiněný závěr svědčí i sdělení Městského soudu v Praze jako rejstříkového soudu sp. zn. DR XCIX 569 ze dne 21. 6. 2004, podle něhož v předmětném období nebyl způsob podepisování za družstvo v obchodním rejstříku zapsán (č.l. 225-226). O rozporu zápisu v podnikovém rejstříku se stanovami družstva mohli mít vedlejší účastníci stěží vědomost a taktéž stěží mohli obsah zmíněných stanov znát. K výpovědi svědkyně JUDr. J., která vyřizovala právní záležitosti stěžovatele, se pak podrobně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí již soud prvního stupně (č.l. 291) a odvolací soud v tomto směru v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání uvedl, že v odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co mohlo vést odvolací soud k odlišným závěrům (č.l. 337). Lze ostatně předpokládat, že pokud by restituenti měli vědomost o tom, kdo je oprávněn za povinného (stěžovatele) dohodu podepsat, jistě by trvali na podpisu příslušných dvou členů představenstva družstva. Stěžovatel pak se stěží může dovolávat neplatnosti dohody o vydání věci, když nedostatek v jejím podepisování sám způsobil i přes výslovnou úpravu způsobu podepisování za družstvo ve svých stanovách.
11. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, pokud by při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Takové zásadní pochybení však Ústavní soud u napadených rozhodnutí neshledal.
12. Ke stěžovatelově námitce, že se dovolací soud nevypořádal s tvrzeními stěžovatele uvedenými v dovolání, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud je vázán postupovat zcela v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání. V odmítavém rozhodnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na svou dřívější judikaturu vysvětlil, že ve stěžovatelově případě nebyly shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolacím důvodem nemohou být stěžovatelem tvrzené vady a omyly při hodnocení důkazů, které je ustanovením §132 o. s. ř. svěřeno soudům na základě procesní zásady volného hodnocení důkazů. Na odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž takto reagoval na námitky stěžovatele uvedené v jeho dovolání, lze pro stručnost odkázat.
13. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, opravňující soudy rozhodnout. Na základě provedeného hodnocení důkazů obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedly, jakými úvahami se při posuzování věci řídily a jaké právní předpisy aplikovaly, přičemž obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, jež jsou jim bezprostředně známy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
14. K námitce stěžovatelky stran dotčení jejího práva na spravedlivý proces v souvislosti s hodnocením důkazů obecnými soudy Ústavní soud připomíná, jak uvádí opakovaně ve svých rozhodnutích, že jeho rozsah je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces.
15. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že čl. 90 Ústavy v podstatě garantuje obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku dovolávat.
16. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah a nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu