ECLI:CZ:US:2008:4.US.2496.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2496/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. P., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 21/2004 ze dne 17. května 2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 85/2007 ze dne 30. července 2007, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrhem, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal přednostně, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. září 2007, na základě výzvy Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 18. října 2007, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva a svobody stěžovatele podle čl. 4, čl. 8 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel spojil svoji ústavní stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a s návrhem, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu přednostně.
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 21/2004 ze dne 21. června 2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 94/2005 ze dne 27. září 2005 uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické, formou ústavní. Pokud jde o výkon trestu odnětí svobody, usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 21/2004 ze dne 19. prosince 2005 bylo podle ustanovení §327 odst. 4 trestního řádu rozhodnuto tak, že se upouští od výkonu trestu ze zdravotních důvodů. Podáním ze dne 2. srpna 2006 požádal stěžovatel o upuštění od výkonu ochranného léčení podle §352 trestního řádu. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 21/2004 ze dne 17. května 2007 bylo stěžovateli podle ustanovení §116 odst. 2 trestního řádu nařízeno pozorování v Psychiatrické léčebně v Praze 8-Bohnice za účelem vyšetření duševního stavu a vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na doplnění ústavního znaleckého revizního psychiatrického, neurologického a psychologického posudku, podle kterého znalecká komise znaleckého ústavu - Psychiatrické kliniky I. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy dospěla k závěru, že jakýkoliv nepříznivý zdravotní stav nemůže být nikdy sám o sobě kontraindikací k výkonu ochranného psychiatrického ústavního léčení, protože toto léčení se provádí ve zdravotnickém zařízení. Vrchní soud proto dospěl k závěru, že bez pozorování v psychiatrické léčebně nelze učinit spolehlivé diagnostické závěry o duševním stavu odsouzeného a tím i odpovědět na dotaz, zda stále trvá jeho nebezpečnost pro společnost, jež je podmíněna trvající duševní poruchou.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel především v porušení jeho práva na to, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky a že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich postaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Dále stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na zachování lidské důstojnosti a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, právo na osobní svobodu, jakož i právo na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že v jeho případě nebyly vyčerpány všechny možnosti vyšetření duševního stavu odsouzeného jiným způsobem, ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, což činí tato rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/2000 a I. ÚS 563/06 (in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České publiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat.
Stěžovatel v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil ve své stížnosti proti rozhodnutí městského soudu. Ve věci rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, z jakých důvodů je třeba nařídit pozorování stěžovatele v psychiatrické léčebně a jejich závěry jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění napadených rozhodnutí je pak v souladu s ustanoveními §134 a násl. trestního řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje.
Podle názoru Ústavního soudu ve věci rozhodující soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení trestního řádu jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly je izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, přičemž soudy na základě doplnění ústavního znaleckého revizního posudku, charakteru žádosti stěžovatele a závažnosti trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, zjistily relevantní okolnosti k vydání svých rozhodnutí. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou a Úmluvou.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
K odkazům stěžovatele na nálezy sp. zn. IV. ÚS 289/2000 a sp. zn. I. ÚS 563/06 Ústavní soud konstatuje, že k vyhovění návrhu na zrušení napadených rozhodnutí v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 563/06 došlo z důvodu, že v odůvodnění napadených rozhodnutí absentovala obligatorní řádná a vyčerpávající odůvodnění a v případě nálezu sp. zn. IV. ÚS 289/2000 z důvodu, že obecné soudy nevyčerpaly všechny jiné prostředky trestního řádu ke zkoumání duševního stavu stěžovatele. To však není případ stěžovatele. V případě stěžovatele bylo nařízeno pozorování v psychiatrické léčebně z důvodu zjištění relevantních podkladů pro rozhodnutí soudu k žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu ochranného léčení podle ustanovení §352 trestního řádu, přičemž obě napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna. V nálezu sp. zn. II. ÚS 333/05 (in http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud judikoval: "Pokud bylo s ohledem na legitimní veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení (jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, předcházení a zamezování trestné činnosti a výchova občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití - §1 odst. 1 trestního řádu) nezbytné nařídit pozorování stěžovatele ve zdravotnickém ústavu podle §116 odst. 2 trestního řádu, jede o legitimní zásah do základních práv podle čl. 7 a čl. 8 Listiny. Ústavně zaručená práva nejsou bezbřehá a ničím neomezitelná. Je na ně třeba nahlížet v kontextu s jinými ústavně zaručenými právy, ústavně chráněnými hodnotami a s přihlédnutím k okolnostem zapříčiněným osobou, jež se realizace tohoto subjektivního veřejného práva v konkrétním případě domáhá". Ve světle uvedeného pak považuje Ústavní soud odkazy stěžovatele na jím citovanou judikaturu Ústavního soudu za nepřípadné.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti stejně jako návrh na projednání věci jako naléhavé podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu