ECLI:CZ:US:2008:4.US.2511.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2511/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., právně zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Havlíčkův Brod, Žižkova 2806, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2007, č.j. 1 Afs 13/2007-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na svobodu podnikání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i právo aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích, které stanoví zákon podle čl. 2 odst. 2 Listiny. současně mělo dojít k zásahu do práva činit to, co zákon nezakazuje, zaručené v čl. 2 odst. 3 Listiny a právo na rovnost občanů před zákonem zaručené v čl. 1 Listiny.
Finanční úřad v Havlíčkově Brodě vydal dne 16. dubna 2002 platební výměry na odvod neoprávněně použitých prostředků státního rozpočtu, na částku 711.874,- Kč za rok 1998 (č.j. 33744/02/223980/6277), částku 3,843.405,- Kč za rok 1999 (č.j. 33745/02/223980/6277), a částku 916.200,- Kč za rok 2000 (33746/02/223980/6277). Odvolání stěžovatele proti těmto platebním výměrům Finanční ředitelství v Brně rozhodnutími ze dne 31. ledna 2003 (č.j. 5401/02/FŘ/170 a č.j. 5402/02/FŘ/170) a ze dne 5. února 2003 (č.j. 5403/02/FŘ/170) zamítlo.
Stěžovatel podal proti těmto rozhodnutím správní žaloby, o nichž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudky ze dne 20. dubna 2005 (č.j. 30 Ca 115/2003-83, č.j. 30 Ca 116/2003-89 a č.j. 30 Ca 117/2003-73), jimiž rozhodnutí Finančního ředitelství zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. O kasační stížnosti Finančního ředitelství v Brně rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. června 2006, č.j. 1 Afs 92/2005-98, jímž napadené rozsudky zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozhodl nově, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, dne 15. listopadu 2006 (č.j. 30 Ca 169/2006-33 a č.j. 30 Ca 167/2006-41) a dne 21. prosince 2006 (č.j. 30 Ca 168/2006-26) tak, že správní žaloby stěžovatele zamítl. Shora citovaným rozsudkem Nejvyšší správní soud dne 11. července 2007 (č.j. 1 Afs 13/2007-62) kasační stížnost stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel obsáhle popsal okolnosti, za nichž byla Ministerstvem životního prostředí ČR stěžovateli poskytnuta investiční dotace, jakož i okolnosti, na jejichž základě správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel nedodržel podmínky pro poskytnutí této dotace. Dále podrobně popsal způsob, jak stěžovatel postupoval a v čem správce daně nesprávně skutkový stav zhodnotil. Po využití procesních nástrojů, jak jsou popsány výše, dospěl stěžovatel k závěru, že zásah do jeho zaručených práv byl způsoben nesprávným postupem Nejvyššího správního soudu, spočívajícím v závěru, že skutková zjištění správce daně byla dostačující pro jeho závěry.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dotčených spisů Krajského soudu v Brně, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud vyhodnotil z podstatné části jako nepřípustnou ex lege (napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu daného rozhodnutím o předchozí kasační stížnosti) dle §104 odst. 3 písm. a) s.ř.s.
Jako přípustnou posoudil Nejvyšší správní soud tu část kasační stížnosti, která směřovala proti neprovedení důkazních návrhů v novém řízení před krajským soudem. V pravomoci soudu ve správním soudnictví je rozhodovat, které důkazy budou provedeny (§52 s.ř.s.), přičemž toto zákonné zmocnění vychází z faktu, že soudní moc, je Ústavou České republiky svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), a soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1). Pokud tuto část kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou, nevybočil tak z mezí, které mu právní řád stanovuje.
Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti se týkaly hlavně věcného posouzení jeho problému, přičemž napadené rozhodnutí se hmotně právními námitkami vůbec nezabývalo. Tyto otázky řešil Krajský soud v Brně v rozsudcích z 15. listopadu 2006 (č.j. 30 Ca 169/2006-33 a č.j. 30 Ca 167/2006-41) a 21. prosince 2006 (č.j. 30 Ca 168/2006-26). Tato rozhodnutí však nebyla napadena a lhůta k jejich napadení marně uplynula 6. února 2007 (č.j. 30 Ca 167/2006-41), 12. února 2007 (č.j. 30 Ca 169/2006-33) a 26. března 2007 (č.j. 30 Ca 168/2006-26).
Stěžovatel tedy měl možnost napadnout uvedená rozhodnutí samostatnými ústavními stížnostmi v zákonné lhůtě. Pokud tak neučinil a podal pouze kasační stížnost, která se již nezabývala jeho tvrzeným hmotně právním nárokem, není v pravomoci Ústavního soudu takové jednání zvrátit posuzováním napadeného rozsudku. Naříkané právo na spravedlivý proces pak především zaručuje přímo a bezprostředně nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel podal kasační stížnost, která byla z podstatné části nepřípustná, nelze v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které reflektovalo tuto okolnost, shledat tvrzené zkrácení v právu na spravedlivý proces. Skutečnost, že rozhodnutí správních soudů je založeno na právním názoru, se kterým se stěžovatel neztotožnil, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu