ECLI:CZ:US:2008:4.US.2533.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2533/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 21. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 2533/07 ve věci ústavní stížnosti 1. A. D., 2. J. J., 3. Libora K., 4. Luďka K., 5. Lumíra K., 6. E. K. a 7. M. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 22 Cdo 3459/06-106, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005 č. j. 24 Co 164/06-85, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve věci samé, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 9. 2005 č. j. 19 C 24/05-37, jímž okresní soud vyhověl žalobě žalobce (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka), zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a stěžovatelů k pozemkům a část jich přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení P. H.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 22 Cdo 3459/06-106 se ruší, neboť postupem předcházejícím jeho vydání došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; současně byl tímto usnesením porušen i čl. 89 odst. 2 Ústavy.
II. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005 č. j. 24 Co 164/06-85 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 9. 2005 č. j. 19 C 24/05-37 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení práv ústavně jim zaručených v čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem.
2. Stěžovatelé, kteří v řízení před obecnými soudy vystupovali na straně žalované, uvedli, že obecné soudy při rozhodování o přikázání pozemků v obci Libochovičky do vlastnictví, případně spoluvlastnictví účastníků a o velikosti jejich podílů sice vycházely ze zpracovaného znaleckého posudku, nevzaly však v úvahu, že posudek nezohlednil rozpracovaný územní plán obce. Stěžovatelé oponovali právnímu názoru Krajského soudu v Praze, podle kterého rozpracovaná změna územního plánu nemůže nijak zásadně ovlivnit cenu pozemků, a namítli, že změna územního plánu ovlivní nabídku a poptávku na trhu nemovitostí, což má dopad na cenu nemovitostí. Tyto skutečnosti se podle stěžovatelů měly promítnout do výroku rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, zejména co do hodnoty jednotlivých podílů. Stěžovatelé rovněž zpochybnili rozhodnutí obecných soudů stran účelného využití věci, neboť z odůvodnění napadených rozsudků není zřejmé, z jakého důvodu byly některé pozemky přikázány do vlastnictví žalobce, přestože stěžovatelé vyjádřili zájem na trvání dosavadního stavu spoluvlastnictví.
II.
3. Okresní soud v Kladně ve vyjádření ze dne 19. 11. 2007, podepsaném předsedkyní senátu 19 C, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
4. Krajský soud v Praze ve vyjádření ze dne 14. 2. 2008, podepsaném předsedkyní senátu 24 Co, rovněž odkázal na důvody uvedené v jeho rozsudku a nad jejich rámec k námitce stěžovatelů o ocenění pozemků v souvislosti s přípravou územního plánu zdůraznil, že respektoval zásadu, podle které je pro rozhodnutí rozhodující skutkový stav zjištěný ke dni rozhodnutí. Podle krajského soudu nejsou práce na přípravě územního plánu zásadně řízením, na němž by záviselo rozhodnutí v předmětné věci. Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
5. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 1. 2008, podepsaném předsedou senátu 22 Cdo, konstatoval, že svým usnesením žádná práva stěžovatelů neporušil; tito ani žádné výhrady nevznesli. Dovolací soud poukázal na to, že nerozhodoval ve věci samé a jediným účinkem napadeného usnesení byl závěr o nepřípustnosti stěžovateli podaného dovolání. I Nejvyšší soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
6. Podáním ze dne 29. 2. 2008 stěžovatelé souhlasili s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání, k vyjádřením obecných soudů nereplikovali.
7. Vedlejší účastník nevyužil svého práva a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.
III.
8. Ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 19 C 24/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že okresní soud vyhověl žalobě žalobce (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka) a zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a stěžovatelů k nemovitostem (pozemkům) zapsaných na LV č. 116 a č. 117 v k. ú. a obci Libochovičky, okres Kladno, specifikovaných ve výroku rozsudku, a deset z nich přikázal do výlučného vlastnictví žalobce s odůvodněním, že tvoří souvislý celek s jeho nemovitostmi a dále vzhledem k ceně jeho podílu. Zbylé nemovitosti soud přikázal do spoluvlastnictví stěžovatelů s určením podílů každého z nich vzhledem k celku.
9. K odvolání stěžovatelů krajský soud doplnil dokazování zprávou obce Libochovičky, ze které zjistil, že územní plán obce je rozpracován, není schválen a nedotýká se pozemků, které jsou předmětem řízení. Za tohoto stavu věci krajský soud uzavřel, že není možné přihlížet k nejisté skutečnosti, která by mohla v budoucnu ovlivnit hodnotu pozemků ve spoluvlastnictví účastníků řízení, a uzavřel, že ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně zásadně nedošlo. Způsob rozdělení pozemků mezi žalobce a ostatní spoluvlastníky shledal krajský soud správným i z hlediska účelného využití pozemků, neboť některé z nich souvisí s žalobcovými stávajícími nemovitostmi, a u ostatních, tvořících samostatné celky, nezjistil žádné okolnosti, které by přijatý způsob vypořádání vylučovaly. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé, změnil pouze jeho náhradově nákladový výrok.
10. Rozhodnutí krajského soudu stěžovatelé napadli dovoláním, jehož přípustnost odvozovali od ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považovali otázku, "zda má soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v případě, že v průběhu tohoto řízení je zahájeno řízení o změně územního plánu týkajícího se rozdělovaných nemovitostí, toto řízení přerušit a pokračovat v něm až poté, co bude územní řízení ukončeno, neboť bez ukončeného územního řízení nelze stanovit hodnotu rozdělovaných pozemků". Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], podle stěžovatelů spočívala v tom, že odvolací soud nevyhověl jejich návrhu a nepřerušil řízení, aby vyčkal skončení řízení o změně územního plánu, neboť za stavu, kdy je projednávána změna územního plánu, nelze stanovit obvyklou cenu pozemků, která právě závisí na výsledku územního řízení. Nejvyšší soud dovolání odmítl s odůvodněním, že námitky stěžovatelů směřovaly výhradně vůči nesprávnému procesnímu postupu soudů obou stupňů v oblasti dokazování, přičemž k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být při posuzování, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. K tomu, aby dovolání bylo možné posoudit jako přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., musí být kromě vymezení právní otázky, která rozhodnutí odvolacího soudu činí rozhodnutím zásadně právně významným, i odůvodněno okolnostmi naplňujícími dovolací důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatelů tomuto dovolacímu důvody neodpovídaly, Nejvyšší soud shledal, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly naplněny, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
IV.
11. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, přičemž Ústavní soud měl za to, že dispozice citovaného zákonného ustanovení je i jinak naplněna, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
12. Poté, co Ústavní soud ověřil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli a i v ostatním splnila náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je opodstatněná, i když z důvodů odlišných, než jak bylo dovozováno stěžovateli.
13. V projednávané věci dovolací soud podřadil dovolací námitky stěžovatelů směřující výhradně vůči nesprávnému procesnímu postupu soudů obou stupňů pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a poté vyloučil, že by k nim mohlo být při posouzení přípustnosti dovolání konstruované z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlíženo. Dovolací soud vyložil, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné pouze pro řešení právních otázek, a proto kromě vymezení této právní otázky musí být dovolání odůvodněno pouze okolnostmi naplňujícími dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
14. Ústavní soud se výkladem vztahu mezi §237 odst. 1 písm. c) a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. již v minulosti zabýval, a to v nálezu sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355) a v nálezu sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) - dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz. V těchto nálezech dospěl k závěru, že výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, neboť z takového výkladu vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
15. V těchto nálezech, jakož i jiných svých rozhodnutích Ústavní soud připustil, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek není ústavně zaručeno, a pokud existuje, jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění [srov. i usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02 ze dne 18. 6. 2002 (U 18/26 SbNU 381)]. Zároveň však traktoval, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581) rozvedl na příkladu konkrétních rozsudků, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod sice nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 musí být respektovány zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv (za všechna srov. rozhodnutí ve věci Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 26737/95, §33 in fine, dostupný v elektronické podobě na http://www.echr.coe.int/).
16. Ústavní soud tak má za nepochybné, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak Ústavní soud také ustáleně judikuje, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Proto i podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení.
17. Právní závaznost nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 128/05 (viz výše) způsobila, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/05, kterým reagoval na stav po předchozí kasaci svého rozhodnutí, vyložil pojem "právní posouzení" podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak, že se týká nejen norem práva hmotného, ale též práva procesního. Podobně judikoval Nejvyšší soud již dříve - např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1591/2004 ze dne 26. 5. 2005 (poznámka pod čarou č.1).
18. Od závěrů shora uvedených (a plynoucích z citovaných rozhodnutí jak soudu Ústavního, tak i Nejvyššího) neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, a proto po zjištění, že Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání na základě výkladu, jenž je ústavně neslučitelný z důvodu nepřípustného zúžení přístupu jednotlivce k soudu, dospěl k závěru, že je dán důvod k jeho zásahu. Ústavní soud, jehož funkcí je ochrana ústavně zaručených základních práv jednotlivce, opakuje, že plně respektuje pravomoc Nejvyššího soudu zvolit odpovídající výklad příslušných ustanovení o. s. ř., ovšem tak, aby tento výklad respektoval ochranu základních práv jednotlivce. V řešené cause Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelů a porušil jejich základní právo na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. V řízení o dovolání stěžovatelů tak bude nezbytné, aby Nejvyšší soud respektoval (i svůj vlastní) výklad obsahu pojmu právní posouzení (srov. odst. 17) a pod jeho zorným úhlem posoudil námitky stěžovatelů týkající se kritiky procesního postupu odvolacího soudu. Ústavní soud respektuje, že podle výkladových pravidel dovolacího soudu je právní posouzení věci nesprávné tehdy, pokud odvolací soud v řízení aplikoval právní normu, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Pro projednávaný případ však s ohledem na shora uvedené platí, že jde o právní normu nejen práva hmotného, ale i práva procesního.
20. Shrnutě řečeno, v dané věci Nejvyšší soud nerespektoval ani svoji předcházející judikaturu, ani nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje; tím došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465, zejména odst. 59-72), případně též nález sp. zn. IV. ÚS 2603/07 (N 96/ 49 SbNU 433, odst. 51) - všechny dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Kromě toho odmítnutím dovolání stěžovatelů pro jeho údajnou nepřípustnost (ačkoliv stěžovatelé otázku zásadního právního významu - byť se upínající k výkladu procesního práva - zjevně předložili) odepřel Nejvyšší soud stěžovatelům spravedlnost, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedeným Ústavní soud samozřejmě nikterak nepředjímá, jak Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelů, jež bylo a je z pohledu Ústavního soudu přípustné, věcně rozhodne.
21. Vzhledem k vyloženým důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
22. Návrhu stěžovatelů na zrušení rozsudků Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze Ústavní soud za dané situace nevyhověl. Namítaná procesní pochybení odvolacího soudu, jak byla stěžovateli vymezena, se Ústavní soud necítil být oprávněn přezkoumávat, neboť se jimi v řízení o dovolání může a musí zabývat Nejvyšší soud, který se případně k procesnímu postupu odvolacího, resp. nalézacího soudu vyjádří. Teprve pokud by samotný výklad přijatý Nejvyšším soudem porušoval základní práva některého z účastníků řízení, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí (procesním postupem nižších soudů) - přirozeně za existence projednatelného návrhu - zabýval z ústavněprávních hledisek. V této fázi řízení je totiž pro posouzení věci klíčové výlučně to, že Nejvyšší soud odmítl takovýto výklad podat, pročež nemohlo být (nyní) Ústavním soudem řečeno, zda jde o výklad správný či nesprávný.
23. Za této situace proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
------------------
1) "To, zda rozhodnutí je zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; výjimečně se může uplatnit i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu."