ECLI:CZ:US:2008:4.US.2579.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2579/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Hradci Králové, Dlouhá 104, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 3 Tdo 781/2007, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 10 To 80/2007 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 1 T 1/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru došlo napadenými rozhodnutími k porušení zásady řádného zákonného procesu vyjádřeného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a §2 odst. 1 tr. řádu a principu řádného, nestranného a spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 1 T 1/2007, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákona, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému V. M. částku 1.950.000,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byl V. M. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Hradci Králové podané odvolání stěžovatele usnesením ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 10 To 80/2007 jako nedůvodné zamítl a Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 3 Tdo 781/2007, odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že v průběhu řízení nebylo dostatečně prokázáno, že se trestné činnosti skutečně dopustil a nebyla respektována zásada "in dubio pro reo". Soudy podle názoru stěžovatele nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů, nehodnotily všechny okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele a tak došlo k subjektivnímu a jednostrannému hodnocení důkazů, což vedlo k nesprávnému posouzení jeho jednání. Soudy se dále nezabývaly dostatečně návrhem na výslech svědků, kteří stěžovateli v rozhodném období půjčovali finanční částky. Napadená rozhodnutí jsou pak podle tvrzení stěžovatele založena pouze a jen na smyšlenkách, domněnkách a na subjektivním přesvědčení, které nemá oporu v přímém důkazu. Jednoznačně a nepochybně vina prokázána nebyla, přičemž uložený trest je podle stěžovatele nepřiměřeně přísný a v rozporu s účelem trestu (§23 a §33 tr. zákona).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Z vyžádaného trestního spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 1/2007 Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele jsou totožné s námitkami, které stěžovatel uplatnil v průběhu trestního řízení a jsou pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Ve věci rozhodujících soudy se předmětnými námitkami zabývaly a ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a vyložily s jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je pak v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami se ve věci rozhodující soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí.
V trestním řízení mají účastníci zaručená zvláštní práva, která jsou zakotvena v čl. 6 Úmluvy a zaručují pro každého, kdo je obviněn z trestného činu právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, právo na přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby, možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud ze spisového materiálu Okresního soudu v Náchodě nezjistil, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování těchto jeho práv.
Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (in www.justice.cz) judikoval, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Uplatnění této zásady je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo), které jsou promítnuty v příslušných ustanoveních trestního řádu (§2 odst. 2, 5 a 6), pak vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Porušení zásady in dubio pro reo však může založit důvod k zásahu Ústavního soudu do závěrů obecných soudů k hodnocení důkazů, jen tehdy, "přehlédne-li obecný soud ústavně-právní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. řádu)." (srov. nález sp. zn. I. ÚS 429/03 in www.justice.cz). Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly při výkladu aplikovaného ustanovení §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákona jeho účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly ho izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Tyto soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil trestného činu vydírání a způsobil poškozenému V. M. škodu ve výši 1.950.000,- Kč. Stěžovatel byl navíc po celou dobu řízení právně zastoupen a měl možnost uplatnit před soudy argumenty na svoji obhajobu. Porušení zásady volného hodnocení důkazů ani porušení zásady in dubio pro reo nebylo v předmětném trestním řízení shledáno.
Tvrzení o ,opomenutých důkazech' z pohledu obsahu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů rovněž není přiléhavé. Jak plyne z dosavadní rozhodovací praxe, ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálním odůvodněním má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03 in www.justice.cz). Těmto všem požadavkům na ústavní akceptovatelnost stěžovaného postupu nalézací soudy v plném rozsahu dostály, když dostatečně srozumitelně rozvedly své myšlenkové konstrukce, na základě nichž provedené důkazy hodnotily včetně zdůvodnění, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověly (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 usnesení odvolacího soudu).
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Co se týká nevyslechnutí některých svědků, Evropský soud uvádí, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy nezaručuje obžalovanému neomezené právo dosáhnout předvolání svědků a že národnímu soudci přísluší rozhodovat o nutnosti či prospěšnosti předvolání jistého svědka, pokud "zdůvodní, proč se rozhodl nepředvolat svědky, jejichž výslech je požadován" (viz Novák proti České republice, 2003). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (viz Coeme a další proti Belgii, 2004). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1977).
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů tedy není v dané věci na místě.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Řízení nazírané jako celek nelze považovat za nespravedlivé a Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z důvodů zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu