ECLI:CZ:US:2008:4.US.2584.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2584/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. P. M. a 2) J. M., obou zastoupených JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, AK se sídlem Žižkova tř. 1, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2007 č. j. 10 Ca 110/2007-50 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2008 č. j. 5 As 2/2008-88 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé s tvrzením o porušení práv garantovaných jim ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve vazbě na čl. 90 Ústavy napadli shora označená rozhodnutí správních soudů.
Podle stěžovatelů došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích odmítl jejich žalobu proti rozhodnutí o výjimce z obecných technických požadavků; své rozhodnutí odůvodnil tak, že jde o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud pak dle stěžovatelů toto pochybení nenapravil, jelikož podanou kasační stížnost zamítl.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že správní soudy nepřiložily dostatečný význam specifickým okolnostem tohoto případu. Ačkoliv je v obecné rovině možné souhlasit s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž je rozhodnutí o výjimce z obecných technických požadavků rozhodnutím předběžné povahy, neprobíhalo v tomto případě žádné "hlavní" řízení, ke kterému by bylo řízení o výjimce z obecných technických požadavků řízením akcesorickým. Proto bylo třeba, aby správní soudy rozhodnutí meritorně přezkoumaly.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelům i ostatním účastníkům řízení známy.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); z toho plyne, že nepředstavuje jakousi třetí instanci v systému správního soudnictví. Do rozhodovací činnosti správních soudů by byl Ústavní soud v projednávané věci oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li by jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Jelikož v projednávané věci byla žaloba stěžovatelů odmítnuta z důvodu kompetenční výluky podle §70 písm. b) s. ř. s., bylo nutno se stížní námitkou zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).
Ústavní soud konstatuje, že správní soudy interpretovaly ustanovení o kompetenční výluce ústavně konformně a souladně se svou ustálenou judikaturou. Jak vyplývá z výše uvedeného, zdůrazňovali stěžovatelé, že je třeba se od této judikatury odchýlit, neboť - na rozdíl od skutkového stavu v dřívějších rozhodnutích - v dané věci neprobíhalo žádné "hlavní" správní řízení. Ústavní soud však nemá žádných ústavněprávních námitek proti názoru Nejvyššího správního soudu, že odlišení není namístě, jelikož ve věci probíhalo hlavní řízení (a to řízení o odstranění stavby), v souvislosti s nímž byla žádost o povolení výjimky z obecných technických požadavků podána.
Nadto je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud nastínil, jakým způsobem mohou stěžovatelé postupovat, pokud by k zásahu do jejich veřejných subjektivních práv skutečně došlo (srov. napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. l. 94); odmítnutí správní žaloby stěžovatelů tedy v žádném případě neznamená, že by jim byla efektivní ochrana jejich práv upřena.
Ústavní soud tedy uzavírá, že právo stěžovatelů na spravedlivý proces zjevně nebylo porušeno; k odepření spravedlnosti nedošlo, neboť stěžovatelům zůstává zachována možnost podání žaloby po případném rozhodnutí o dodatečném povolení stavby.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu