ECLI:CZ:US:2008:4.US.2589.08.2
sp. zn. IV. ÚS 2589/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Neustupného, správce konkurzní podstaty úpadce G BAU, spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, U Mlékárny 290, bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ko 109/2008-245 ze dne 17. června 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel u Ústavního soudu domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž zjistil, že stěžovatel není právně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že se jedná o nepřípustný návrh (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a dotazem u Krajského soudu v Plzni zjistil, podal stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozhodnutí v zákonné lhůtě souběžně dovolání, o němž doposud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z uvedeného ustanovení je patrné, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 19, nález č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání, o němž nebylo dosud Nejvyšším soudem rozhodnuto. Jestliže pak podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem a před obecnými soudy tedy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod, je ústavní stížnost nepřípustná.
Za této situace, kdy ústavní stížnost byla shledána nepřípustnou, nepřistoupil Ústavní soud k odstraňování vady, jíž podaná ústavní stížnost trpí, když stěžovatel není zastoupen advokátem. Odstraněním této vady by se nemohlo na nutnosti návrh z výše specifikovaného důvodu odmítnout nic změnit.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než postupovat podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka