ECLI:CZ:US:2008:4.US.2608.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2608/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti B. G., právně zastoupeného JUDr. Martinem Sochorem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Čelakovského sady 4, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2006, č.j. 4 T 12/06-2561 a Vrchního soudu v Praze ze dne 10. července 2006, č.j. 11 To 48/2006-2828, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2007, č.j. 3 Tdo 209/2007-3294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo dané v čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na majetku či na svobodě lze za jeho spáchání uložit, a dále namítl porušení práva na vlastnictví zaručené podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze, týkajícím se i H. S., M. K. a T. C. (jehož ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dne 13. prosince 2007, sp. zn. IV. ÚS 583/06), byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona a ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen, za použití §35 odst. 1 trestního zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. Dále soud rozhodl o propadnutí věci, konkrétně finanční hotovosti ve výši 13.000,- €, látky o hmotnosti 14.563,20 g (hmotnost heroinu 5.809,36 g, hmotnost hydrochloridu heroinu 6.666,30 g), a dvou řidičských průkazů na jméno P. N.
O odvolání všech odsouzených rozhodl citovaným rozsudkem Vrchní soud v Praze, který částečně zrušil výrok o vině a celý výrok o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona a ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen, za použití §35 odst. 1 trestního zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, a dále rozhodl o propadnutí finanční hotovosti ve výši 3.000,- €, směsi 14.563,20 g (hmotnost heroinu 5.809,36 g, hmotnost hydrochloridu heroinu 6.666,30 g), a dvou řidičských průkazů na jméno P. N., č. AJ 385187 a č. AJ 533170.
Dovolání Nejvyšší soud ČR shora napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze byl označen za člena organizované skupiny, který mimo jiné vyvezl omamnou látku, přičemž zcela chybí jakákoliv zmínka o okolnostech, které by naplňovaly znaky skutkové podstaty trestného činu dle §187 odst. 4 trestního zákona. Stěžovatel uvedl, že drogy dovezl, ovšem nevyvezl a že organizovanou skupinu mezinárodního rozsahu soudy v napadených rozhodnutích neprokázaly. Proto závěry Nejvyššího soudu ČR k této otázce považuje stěžovatel za spekulativní.
Rovněž u druhého trestného činu nebyly dle stěžovatele naplněny všechny podmínky, které zákon stanoví. Stěžovatel disponoval padělaným řidičským průkazem, ale nebylo mu prokázáno, že by se jím prokazoval, a proto nemohlo být jeho jednání považováno za dokonaný trestný čin, ale pouze za přípravu k trestnému činu.
Dále považuje stěžovatel za protiprávní trest propadnutí finanční hotovosti 3.000,- €, neboť k propadnutí došlo jen proto, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že se jedná o peníze někoho jiného.
K porušení práv stěžovatele mělo dojít rovněž tím, že soudy prvého a druhého stupně akceptovaly jako důkaz otisky prstů stěžovatele na balíčcích s drogami, které se nalezly v jeho bydlišti. V závěrečné řeči státní zástupce uvedl, že otisky stěžovatele se nacházejí jak na vnější straně balíčků, tak i na vnitřní straně lepicí pásky. Ze znaleckých posudků kriminalistů však tento závěr nevyplývá, neboť stěžovatelovy otisky na vnitřní straně lepicí pásky nebyly nalezeny.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 12/05, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Naproti tomu pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, soudy jsou pověřeny k tomu aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1). Podle čl. 40 odst. 1 Listiny jen soud rozhoduje o vině a trestu.
Na základě uvedených limit pak obecné soudy prováděly zákonem předepsanou činnost. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není patrné, že by při posuzování věci vycházely z okolností či důkazů, které by nebyly v řízení zjištěny, nebo naopak opomenuly důkazy či okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo. Zhodnocení důkazů a následné vydání rozhodnutí je přiznáno právě obecným soudům. Pokud závěry obecných soudů neodpovídají závěrům stěžovatele, není možné takový rozpor považovat, bez dalšího, za zásah do jeho základních práv.
Za tohoto stavu věci proto Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že již v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel uvedl, obdobně jako v ústavní stížnosti, námitky týkající se právního posouzení věci.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů všech stupňů. Přitom část rozhodnutí Městského soudu v Praze, týkající se i dalších osob, byla zrušena a nahrazena rozhodnutím odvolacího soudu. Nedotčena pak zůstala část, která ve vztahu ke stěžovateli obsahovala zejména zprošťující výrok, který není v žádném případě způsobilý zkrátit stěžovatele v jeho naříkaných právech. Napadený rozsudek nalézacího soudu obsahoval dále výrok o vině týkající se trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny, přičemž trest za toto jednání byl nově ustanoven odvolacím soudem. Námitkami směřujícími proti zhodnocení trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny se v rámci řízení o opravných prostředcích zabývaly jak Vrchní soud v Praze tak i Nejvyšší soud ČR, přičemž dospěly ke shodným závěrům, které blíže specifikovaly ve svých napadených rozhodnutích. Zejména Nejvyšší soud ČR pak dovodil správnost posouzení nalézacím soudem.
Postupem odvolacího soudu pak bylo nově rozhodnuto o vině u trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů a nově určen úhrnný trest. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo ke zpřesnění popisu jednání stěžovatele, což současně vedlo ke snížení původního trestu odnětí svobody. Popsaný postup však v žádném případě nebyl způsobilý zasáhnout do práva daného ve čl. 39 Listiny. Jednání stěžovatele bylo posouzeno jako trestný čin definovaný zákonem. Následně vrchní soud rozhodl o výši trestu v rámci zákonem stanoveného rozmezí.
Rovněž Nejvyšší soud ČR postupoval v řízení ve věci v zákonem stanovených mezích a ani v jeho postupu není možné spatřovat zkrácení stěžovatele v jeho právech.
Ústavní soud neshledal ani tvrzený zásah do práva na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel byl o zásahu přesvědčen proto, že se mu nepodařilo prokázat komu patřila částka 3.000,- €. Na základě toho soudy dospěly k závěru že se jedná o prostředky stěžovatele. Jestli tedy soudy vyhodnotily, že se jedná o prostředky stěžovatele, propadly uvedené peníze v souladu s trestně právními předpisy i s čl. 39 Listiny, jako další trest. Pokud by se však nejednalo o peníze stěžovatele, nebyl by stěžovatel osobou oprávněnou k tomu, aby se domáhal zásahu do práva vlastnického, které by příslušelo pouze skutečnému vlastníkovi.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu