ECLI:CZ:US:2008:4.US.2859.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2859/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem advokátní kanceláře v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti výroku II. v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2005, č. j. 1 Cad 68/2007-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím došlo k porušení jeho práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy
ochraně základních práv a svobod (dále jenom "Úmluva").
Městský soud v Praze (dále jen "soud") usnesením ze dne 5. 10. 2007, č.j. 1 Cad 68/2007-13 (dále jen "rozhodnutí") zastavil řízení o žalobě, kterou podal stěžovatel proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení o zvýšení částečného invalidního důchodu stěžovatele poskytnutím příplatku k důchodu i za jednotlivé dny nečinící celý měsíc podle ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §25 odst. 7 písm. b) zákona. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, (výrok I.) a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.)
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že pokud jde o výrok rozhodnutí I., je s ním spokojen, avšak výrokem rozhodnutí II. soud porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel má za to, že soud ve svém rozhodnutí stanovil podmínky pro přiznání nároku jinak, než stanoví zákon, když neaplikoval ustanovení §60 odst. 3 věty druhé soudního řádu správního, a nepřiznání nároku na náhradu nákladů řízení mělo za následek zásah do jeho uvedených ústavně zaručených práv.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, když mu soud rozhodnutím nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že právní řád pro uplatnění tohoto práva poskytuje jiné procesní prostředky, nežli je ústavní stížnost, které stěžovatel nevyčerpal. Ústavní stížnost je až posledním z nich. Ústavní soud navíc podotýká, že jedním z předpokladů vzniku škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu a tedy i zásahu do uvedeného práva je zrušení rozhodnutí pro jeho nezákonnost. K tomu však dosud nedošlo.
Ve vztahu k aplikaci příslušného ustanovení soudního řádu správního Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení včetně aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud neshledal, že by soud příslušné ustanovení soudního řádu správního užil, resp. neužil, na daný skutkový stav svévolně bez rozumného odůvodnění. V tomto směru Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky a soudu nemůže nic vytknout. Dále zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná pouze o aplikaci běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout v části směřující proti tvrzenému porušení práva na náhradu škody způsobenou rozhodnutím soudu jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu