ECLI:CZ:US:2008:4.US.2903.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2903/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti, kterou podali M. P. a MUDr. I. P., právně zastoupeni JUDr. Dušanem Divišem, advokátem advokátní kanceláře v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2006, č. j. 20 Co 262/2006-87 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2007, č. j. 28 Cdo 345/2007-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měli za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 21. 2. 2006, č. j. 11 C 114/2005-57, uložil stěžovatelům vydat každému ze žalobců V. K., M. K. a Ing. J. K. (dále jen "žalobci") ideální jednu dvanáctinu domu a pozemků v Třebechovicích pod Orebem (výrok I.) a zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení částku 4.842,- Kč (výrok II.). Rozsudek soudu I. stupně byl napaden odvoláním stěžovatelů. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2006, č. j. 20 Co 262/2006-87 (dále jen "soud II. stupně") byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen (výrok I.) a stěžovatelům bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů řízení částku 2.603,- Kč (výrok II.). Stěžovatelé proti rozsudku soudu II. stupně podali dovolání. To bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR (dále jen "dovolací soud") ze dne 22. 8. 2007, č. j. 28 Cdo 345/2007-106 odmítnuto (výrok I.). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků (výrok II.).
Stěžovatelé čelili žalobě, jíž se žalobci původně po jejich matce B. P. a po její smrti po stěžovatelích samých jako jejích procesních nástupcích domáhali vydání ideálních podílů na nemovitostech v Třebechovicích pod Orebem. Žalobu žalobci odůvodnili tak, že nemovitosti byly v rámci restitučního řízení vydány jako celek pouze oběma stěžovatelům jako dědicům po zemřelém V. K., ačkoli měly být vydány rovněž i všem žalobcům, kteří jsou rovněž dědici po V. K. Žalobci poukazovali zejména na to, že závěť datovaná dne 20. 9. 1968, pořízená zemřelým V. K., je závětí absolutně neplatnou.
Stěžovatelé se dle svých tvrzení uvedených v podání domnívají, že napadeným rozsudkem soudu II. stupně a napadeným usnesením dovolacího soudu, jakož i v řízení před těmito orgány veřejné moci, bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Skutečnosti, ve kterých stěžovatelé spatřují porušení jejich práv, spočívají v závěrech soudů o dataci a platnosti závěti a důkazním břemeni ve sporu a dále v hodnocení svědeckých výpovědí.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ve vztahu k závěrům o dataci a platnosti závěti je třeba říci, že odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně vypořádal s důležitými skutkovými tvrzeními jakož i provedenými důkazy a Ústavní soud neshledal v tomto ohledu žádné pochybení.
Pokud jde o námitky k důkaznímu břemeni, Ústavní soud především s odkazem na svůj nález ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 302/03 pouze konstatuje, že námitky stěžovatelů proti rozložení důkazního břemene nejsou opodstatněné a soud I. stupně i soud odvolací tuto otázku řešil správně.
V otázce hodnocení svědeckých výpovědí podle názoru Ústavního soudu stěžovatelé opomíjejí, že soudní moc je Ústavou České republiky svěřena soudům především k tomu, aby ony, při posuzování věci samotné, poskytovaly zákonem stanoveným způsobem ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby hodnocení, které provedly obecné soudy se znalostí konkrétních okolností, přezkoumával jako další kontrolní orgán. Stěžovatelé měli k dispozici, a také využili, všechny procesní nástroje k přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší do provedeného hodnocení zasahovat, pokud při jeho aplikaci nedošlo k porušení ústavních principů. To v daném případě Ústavní soud neshledal. Sama skutečnost, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatelé, je jen pouhou polemikou s obsahem soudního rozhodnutí.
Ústavní soud uzavírá, že nelze dovodit zásah do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť toto právo není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení, ale pouze jako požadavek na dodržení všech ústavních a zákonných pravidel postupu orgánů veřejné moci. Z tohoto pohledu nelze obecným soudům nic vytknout.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle
tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu