ECLI:CZ:US:2008:4.US.296.06.1
sp. zn. IV. ÚS 296/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. D. Ch., právně zastoupená Mgr. Bohdanou Novákovou, Pod Terebkou 12, Praha, jíž se domáhala vyslovení zákazu pokračovat v porušování práva stěžovatelky uvedeného v čl. 43 Listiny základních práv a svobod, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 5. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož stěžovatelka brojila proti nečinnosti Ministerstva vnitra ve věci výzvy k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení §10 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "azylový zákon"). Na výzvu Ústavního soudu formulovala stěžovatelka nově stížnostní petit tak, jak je výše uvedeno v záhlaví usnesení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka pochází ze Srí Lanky, z níž z důvodu obavy před politickým pronásledováním emigrovala a za pomoci převaděčů vycestovala do České republiky, kde byla zadržena pracovníky cizinecké policie. Vzhledem k absenci dokladů opravňujících ji k pobytu na území ČR, byla na základě rozhodnutí Cizinecké policie České Budějovice, Odbor pátrání a kontroly pobytu, ze dne 22. 12. 2005 zajištěna. Současně s tím byla též poučena v českém jazyce o možnosti požádat v ČR o azyl a poté byla umístěna do zařízení pro zajištění cizinců v Jezové, kde byla dne 27. 12. 2005 v jazyce anglickém poučena o možnosti požádat o azyl. Stěžovatelka tomuto poučení nerozuměla, neboť ovládá pouze svůj mateřský jazyk, tj. sinhálštinu. Veškerá její komunikace s okolím probíhala prostřednictvím osoby blízké ze Srí Lanky, jež s ní byla zajištěna.
Oddělení pátraní a kontroly pobytu v Českých Budějovicích následně uznalo námitku zaměstnance Organizace pro pomoc uprchlíkům, dle níž stěžovatelka poučení v čeština ani angličtině nerozuměla. Stěžovatelka byla dne 30. 1. 2006 poučena znova, tentokrát v jejím rodném jazyce, tj. sinhálštině. V návaznosti na toto poučení projevila stěžovatelka dne 1. 2. 2006 svůj úmysl požádat v ČR o azyl. Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") následně neučinilo žádný krok směřující k zahájení řízení o udělení azylu. Na nezákonnost svého jednání bylo ministerstvo v průběhu měsíce února upozorňováno telefonicky, přičemž dne 31. 3. 2006 obdržel zmocněnec stěžovatelky odpověď na její písemnou stížnost, jež byla shledána neopodstatněnou.
Stěžovatelka se domnívá, že nečinnost ministerstva je nutno považovat za porušení jejích základních práv garantovaných čl. 43 Listiny, dle něhož Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaných za uplatňování svých politických práv a svobod. Způsob, jakým cizinec může své oprávnění vyplývající z výše citovaného článku Listiny je upraven v zákoně č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "azylový zákon"). Podle tohoto zákona osoba hodlající požádat v ČR o mezinárodní ochranu formou azylu musí nejprve učinit prohlášení o úmyslu požádat o azyl, a to v zákonné lhůtě sedmi dnů od poučení o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo následně cizince vyzve v souladu s ustanovením §10 odst. 5 azylového zákona k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany s tím, že v této výzvě určí místo a lhůtu k podání žádosti. V dotčeném případě vyšlo ministerstvo z toho, že cizinka byla řádně poučena již dne 27. 12. 2005, kdy podepsala poučení v angličtině a své prohlášení o azylu tak učinila až po uplynutí zmíněné sedmidenní lhůty. Naproti tomu stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že se nemohlo jednat o řádné poučení, neboť jazyku českému nerozumí vůbec a z jazyka anglického zná pouze desítky slov, z čehož nelze dovozovat, že poučení v angličtině skutečně rozuměla. Navíc stěžovatelka neumí anglicky psát ani číst - sinhálština není tvořena abecedou. Jejímu poučení nebyl přítomen žádný tlumočník, který by žadatelce text poučení přečetl a přeložil. Stěžovatelka tak byla řádně poučena v jazyce, v němž je schopna se dorozumět teprve dne 30. 1. 2006, kdy byla poučena singhálsky. Prohlášením stěžovatelky o azylu ze dne 1. 2. 2006 tak vznikla ministerstvu povinnost písemně a bez zbytečného odkladu ji v souladu s ustanovením §10 odst. 5 azylového zákona vyzvat k podání žádosti o azyl. Uvedeným porušením jednoduchého práva tak mělo být stěžovatelce znemožněno domáhat se svých základních práv garantovaných čl. 43 Listiny.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Pro podání ústavní stížnosti platí zákonná 60denní lhůta, jejíž počátek se odvíjí od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79. Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.
Ministerstvo vnitra vystupuje v řízení o azylu v pozici správního orgánu a na jeho činnost je tak třeba aplikovat ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), jež stanoví způsob a podmínky pro ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob ve správním soudnictví. Z projednávaného návrhu nevyplývá, že by před podáním ústavní stížnosti stěžovatelka využila způsob ochrany svých práv, jež jí vyplývá z citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že ministerstvo vnitra sice koná, avšak nikoli způsobem požadovaným stěžovatelkou, je v předmětném případě vyloučena aplikace ustanovení §79 - 81 s.ř.s. - ochrana proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatelka ve svém návrhu brojí především proti té skutečnosti, že jí ministerstvo vnitra nechce v souladu s ustanovením §10 odst. 5 azylového zákona vyzvat k podání žádosti o azyl a tedy de facto postupuje v rozporu se zákonem. V souvislosti se zkoumáním přípustnosti ústavní stížnosti je zde však třeba poukázat na skutečnost, že z návrhu stěžovatelky a ani z vyžádaného policejního spisu nevyplývá, že byla před podáním ústavní stížnosti k ochraně práv využita možnost daná ustanoveními §82 - 87 s. ř. s. Ústavní stížnost je tak třeba považovat z tohoto důvodu za předčasně podanou a tudíž nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyužila všech dostupných právních prostředků.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2008
Michaela Židlická
soudce zpravodaj