ECLI:CZ:US:2008:4.US.3010.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3010/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2008 o ústavní stížnosti M. B. A. F., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, AK Kloknerova 2212/10, 148 00 Praha 4 - Chodov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 6 To 342/2007, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatel odklad vykonatelnosti a následné zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tím, že jím byla porušena jeho práva zakotvená v článcích 7 odst. 1, 10 odst. 2 a 32 Listiny základních práv a svobod a v článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 40/2007, ze kterého zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 16. 6. 2007, č. j. 7 T 40/2007-47, byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona. K odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele Městský soud v Praze v ústavní stížnosti napadeným rozsudkem zrušil výrok o trestu obsažený v rozsudku soudu prvního stupně a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců nepodmíněně a k trestu vyhoštění na deset let. Dne 31. 10. 2007 se stěžovatel proti rozsudku soudu druhé instance dovolal k Nejvyššímu soudu.
Stěžovatel je přesvědčen, že uložení trestu vyhoštění je v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť má na území České republiky dceru a družku, se kterou hodlá uzavřít sňatek. Má zájem se stýkat se svou nezletilou dcerou a zamýšlí podat návrh na svěření dcery do jeho výchovy.
Ústavní soud nejprve zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, je podána včas a zda je přípustná k meritornímu projednání; v dané věci dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům náležejícím jednotlivcům (srov. článek 90 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. Jednak se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o dotčení jejich ústavně zaručených práv a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci (srov. usnesení III. ÚS 724/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci stěžovatel podal souběžně ústavní stížnost s dovoláním, přičemž posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu. Možnost stěžovatele podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení tedy není nijak ohrožena, což by ostatně nebyla ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byl stěžovatel oprávněn k podání ústavní stížnosti poté, co by jeho dovolání bylo odmítnuto. Jediným předpokladem pro následnou přípustnost ústavní stížnosti je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas a obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není důvodu pro to, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatele k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o dovolání.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2008
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj