ECLI:CZ:US:2008:4.US.3056.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3056/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. Radima Opletala, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Olomouci, Havelkova 14, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 7. 2007, č.j. 40 Co 977/2007-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o nákladech řízení. Zatímco nalézací soud rozhodl podle ust. §146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, odvolací soud změnil výrok tak, že "žalovanému (stěžovatel) se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává". Rozhodnutí odvolacího soudu bylo opřeno o ust. §150 o.s.ř.
Stěžovatel se neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, o kterou je opřena aplikace ust. §150 o.s.ř. Má za to, že odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu v dané věci není dostačující, neboť problematika dosud není v rozhodovací praxi soudů řešena jednotně. Obecně řečeno se ovšem nejedná o označení závažného pochybení ze strany odvolacího soudu, pochybení takového rázu, že by mohlo vyvolat zásah do sféry základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze uplatňuje své vlastní posouzení opodstatněnosti aplikace daného ustanovení o.s.ř.
Nejprve je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
K problematice použití ust. §150 o.s.ř. potom Ústavní soud ve své judikatuře uvádí následující. Pouze rozhodnutí založená na naprosto extrémním vybočení z principů spravedlnosti jsou v oblasti rozhodování o nákladech řízení s to způsobit zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Pokud obecný soud aplikoval ustanovení §150 o.s.ř. a své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat hodnocení provedené obecným soudem v rámci jeho rozhodnutí o nákladech řízení a nelze než konstatovat, že nejde o porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod tam, kde obecné soudy své rozhodnutí zakládají na příslušném ustanovení zákona a při aplikaci tohoto ustanovení ze zákona vycházejí (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 187/99).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel kromě uplatnění vlastního hodnocení možnosti aplikace ust. §150 o.s.ř. neuvedl v ústavní stížnosti nic, co by signalizovalo porušení jeho základních práv a svobod, a odvolací soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil, takže jej nelze označit za projev libovůle, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nutno odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu