ECLI:CZ:US:2008:4.US.3068.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3068/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelů M. K. a O. K., zastoupených Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 8. 2007, č. j. 30 Cdo 1313/2006-87, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, č. j. 35 Co 256/2005-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 9. 2005, č. j. 35 Co 256/2005-71, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 1. 2005, č. j. 20 C 49/2004-43, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů proti společnosti Generali Pojišťovna a.s. (dále jen "vedlejší účastnice"), o zaplacení částky 1 125 000 Kč s příslušenstvím. Ačkoliv to stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti výslovně neuvedli, z odůvodnění ústavní stížnosti a ze skutečnosti, že předmětné rozhodnutí bylo k ústavní stížnosti přiloženo, Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost směřuje rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 8. 2007, č. j. 30 Cdo 1313/2006-87, jímž bylo dovolání stěžovatelů proti rozsudku městského soudu odmítnuto pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci B. proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy při výkladu čl. 6 odst. 1 Smluvních ujednání REALITY 2000 dospěly k nesprávnému závěru, že se v případě pojištění více budov jednou pojistnou smlouvou hradí tzv. pojištěné náklady pouze do výše 5% pojistné částky stanovené pro tu kterou nemovitost. Dle názoru stěžovatelů z čl. 4 odst. 1 Smluvních ujednání REALITY 2000, kde je definován pojem "pojistná částka" naopak vyplývá, že limit dle čl. 6 odst. 1 Smluvních ujednání REALITY 2000 je třeba vypočítat z hodnoty všech pojištěných budov, které jsou dle smlouvy předmětem pojištění. Stěžovatelé připustili, že výklad uvedených ustanovení není zcela jednoznačný, nicméně v takovém případě by měl být aplikován nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 182/01, ze dne 30. 11. 2001, dle nějž jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílným způsobem, měla by být aplikována zásada, že takové pojmy a ujednání je třeba vykládat v neprospěch toho, kdo je použil, tzn. v projednávané věci v neprospěch vedlejší účastnice. Výklad zvolený obecnými soudy jednak zřejmě zvýhodňuje "laxnější" osobu před osobou "pilnější", jak stěžovatelé demonstrovali na příkladu, týkajícím se zabránění vzniku škody na pojištěných budovách, a jednak nezohledňuje skutečnou vůli účastníků právního vztahu, resp. vůli pojišťovacího makléře P. H., jednajícího za vedlejší účastnici. Obecné soudy rovněž nevysvětlily, proč tedy vůbec čl. 4 odst. 1 Smluvních ujednání REALITY 2000 definici pojistné částky obsahoval, když se pak tato nevyužije. Jestliže obecné soudy v důsledku výše uvedených pochybení neposkytly tvrzenému právu stěžovatelů ochranu, porušily povinnost, vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zakotvující právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelů s hodnocením důkazů obecnými soudy, resp. v tomto konkrétním případě s výkladem čl. 6 odst. 1 Smluvních ujednání REALITY 2000. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy (správními orgány), a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uplatnili tytéž námitky jako v předchozím průběhu řízení, přičemž obecné soudy se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Již obvodní soud přehledně shrnul důvody, pro něž se domníval, že je třeba při určení výše limitu pro pojištěné náklady vycházet z pojistné částky, vztahující se k budově, na níž škoda vznikla, a nikoliv z pojistné částky celkové, definované v čl. 4 Smluvních ujednání REALITY 2000. Namítali-li stěžovatelé, že výklad zvolený obecnými soudy preferuje osobu "laxnější" před osobou "pilnější", nutno podotknout, že stěžovatelé jednak demonstrovali tuto skutečnost na příkladu, který se týkal prevence škody a nikoliv náhrady pojištěných nákladů u škody již vzniklé, a jednak je jejich závěr o tom, jak by byl takový případ obecnými soudy posouzen, ryze spekulativní a zřejmě i nepřiléhavý, neboť lze předpokládat, že v případě ohrožení více budov by byl limit plnění odvozen od ceny všech nemovitostí, které byly takto ohroženy. Jinak řečeno, z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že pojem "příslušná pojistná částka" je třeba vykládat tak, že pro účely náhrady pojištěných nákladů se limit uplatní vždy pro každou nemovitost samostatně ve vztahu k nákladům vzniklým v souvislosti s danou nemovitostí (ať už jde o náklady vynaložené na prevenci škod nebo jejich odstranění) a ve výši odpovídající 5% pojistné hodnoty té které nemovitosti. Nebyla-li některá z nemovitostí ohrožena či poškozena, není logické, aby se i její hodnota započítávala pro účely výpočtu výše limitu plnění. Ústavní soud považuje výklad provedený obecnými soudy za plně souladný s textem Smluvních ujednání REALITY 2000, existenci rozporu, natož dokonce rozporu extrémního, mezi provedenými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými tedy neshledal. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/01 není možno na daný případ aplikovat, neboť tento byl přijat za odlišných skutkových okolností. Ve věci stěžovatelů se nejednalo o konkurenci dvou rovnocenných výkladů pojmu "příslušná pojistná částka", nýbrž o konkurenci výkladů, z nichž ten, který byl zastáván vedlejším účastníkem a k němuž se přiklonily obecné soudy, se jevil býti logickým a odpovídajícím principům právního vztahu pojištění, tzn. výše plnění byla odvozena od hodnoty předmětu pojištění, postiženého pojistnou událostí, zatímco výklad provedený stěžovateli, fakticky přehlížející termín "příslušná" v čl. 6 odst. 1 Smluvních ujednání REALITY 2000, tyto vlastnosti postrádal. Za těchto okolností nebylo možno považovat obě alternativy za rovnocenné a tudíž ani objektivně neexistovala významnější pochybnost o výkladu textu smlouvy. Subjektivní přesvědčení stěžovatelů, resp. makléře, který stěžovatelům uzavření smlouvy s vedlejším účastníkem zprostředkoval, nebylo v této souvislosti rozhodné. S postavením makléře P. H. ve vztahu k vyjádření vůle vedlejší účastnice se již dostatečným způsobem vypořádal dovolací soud, na jehož závěry Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu