ECLI:CZ:US:2008:4.US.3083.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3083/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Malé Skále č. 397, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, č. j. 21 Cdo 2999/2006-266 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2006, č. j. 17 Co 244/2005-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele mu obecné soudy neposkytly stanoveným způsobem ochranu jeho ústavně zaručeným právům, čímž porušily čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložené přílohy a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 42 C 141/2001 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 5. 4. 2001 proti žalované - obchodní firmě Intergeo a. s. domáhal zaplacení náhrady škody na zdraví způsobené pracovním úrazem za rok 1999 a 2000. Stěžovatel v žalobě uvedl, že náhrada za ztrátu na výdělku mu byla žalovanou zasílána do r. 1992. Na základě návrhu stěžovatele ustanovil Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7. 5. 2002 stěžovateli zástupce - advokáta JUDr. Martina Mikysku. Stěžovatel měl za to, že obvodní soud porušuje jeho práva tím, že ve věci nerozhodl ani v průběhu roku 2003 a proto podal ústavní stížnost. Ústavní soud návrhu stěžovatele vyhověl a nálezem ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 660/03, uložil obvodnímu soudu, aby v průtazích řízení nepokračoval a aby neprodleně jednal. Vzhledem ke skutečnosti, že v souvislosti s privatizací státního podniku Intergeo vznikly nejasnosti ohledně pasivní legitimace žalované, na návrh stěžovatele soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 3. 2004 připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupil státní podnik Intergeo, podnik pro geologickou a těžební činnost v zahraničí, jako druhý žalovaný. Soud prvního stupně poté nechal ve věci vyhotovit znalecký posudek za účelem výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku za období od února 1999 do prosince 2000 podle ustanovení §195 zákoníku práce. Soudní znalec ve znaleckém posudku ze dne 30. 4. 2004 uvedl, že náhrada činí 177.711,- Kč. Rozsudkem ze dne 9. 11. 2004, č. j. 42 C 141/2001-153, pak Obvodní soud pro Prahu 4 ve výroku I. uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli 177.711,- Kč s přísl., ve výroku II. žalobu proti první žalované zamítl a ve výrocích III. až V. rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to do výroků I., II., IV. a V., podal odvolání druhý žalovaný. Prvý žalovaný se odvolal do výroku III. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 1. 2006, č. j. 17 Co 244/2005-214, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba, kterou se žalobce po druhém žalovaném domáhal zaplacení žalované částky zamítá a v zamítavém výroku ve věci samé proti první žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 9. 2007, č. j. 21 Cdo 2999/2006-266, zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dovolacímu soudu vytýkal, že se dostatečně nezabýval jednou z jeho uplatněných námitek, totiž že výkon práva druhého žalovaného vznést námitku promlčení byl výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry odvolacího a dovolacího soudu v otázce aplikace konkrétních ustanovení (§7 odst. 2 zákoníku práce a §3 odst. 1 občanského zákoníku), resp. splnění podmínek pro jejich užití, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před dovolacím soudem, jimiž se tento soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozsudku se s nimi také náležitě vypořádal. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovateli se nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil, přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 o. s. ř.) a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Stěžovateli byl na jeho žádost ustanoven v počátku soudního řízení právní zástupce, který se, jak vyplývá ze soudního spisu (č. listu 67), přímo specializuje na agendu odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Nejvyšší soud se pak otázkou promlčení nároku stěžovatele i v souvislosti s uplatněním námitky promlčení způsobem odporujícím dobrým mravům velmi podrobně zabýval na str. 6 - 10 napadeného rozsudku. Právní názory, které ve věci rozhodující soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatele při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Z tohoto pohledu se jeví Ústavnímu soudu za nepřípadný i odkaz na stěžovatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu a Ústavní soud se omezuje na sdělení, že v ústavní stížnosti napadených rozhodnutích nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (viz např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (viz např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu