ECLI:CZ:US:2008:4.US.3098.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3098/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. Z., právně zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Děčín, Masarykovo nám. 193/20, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007, č.j. 9 To 366/2007-387, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. května 2007, č.j. 32 T 93/2006-358, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu a právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo na majetku, lze za jeho spáchání uložit, zaručeným v čl. 39 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl zrušen výrok o vině z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. května 2006, sp. zn. 88 T 111/2004, který nabyl právní moci dne 15. května 2007, celý výrok o trestu jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a současně shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, a odsouzen ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců trestu. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2005, sp. zn. 3 T 105/2004, který nabyl právní moci dne 15. června 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené VB Leasing CZ, s.r.o., škodu ve výši 1,237.684,- Kč, se zbytkem byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozené CORFINA, a.s. (nyní Leasing České spořitelny, a.s.) částku 800.110,- Kč.
Městský soud v Praze uvedeným usnesením odvolání zamítl.
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že skutek, uvedený pod bodem 1) napadeného rozsudku, je totožný se skutkem, který byl projednáván a o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Městským soudem v Brně ze dne 3. května 2006, sp. zn. 88 T 111/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2007, sp. zn. 6 To 23/2007. Podle stěžovatele jsou rozhodnutí o vině identická, jedná se o pokračující trestnou činnost, a proto měly být obě věci, z hlediska určení totožnosti skutku, spojeny.
Dále stěžovatel uvedl, že ani soud prvého stupně, ani soud odvolací nezhodnotily důkazy jak ve vzájemné souvislosti tak i jednotlivě, aby obstál právní názor obžaloby, že se stěžovatel dopustil popisovaného jednání. Nesprávným právním posouzením tak mělo dojít k tomu, že stěžovatel byl odsouzen ačkoliv nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu.
V ústavní stížnosti dále uvedl, že i soud prvého stupně shledal v jeho konání součást organizovaného podvodu, ve kterém stěžovatel figuroval jako bílý kůň. Přesto tuto okolnost soud ve svém rozsudku nezohlednil ve prospěch stěžovatele. A to přestože stěžovatel přiznal, že pokud by zareagoval jinak, vypověděl leasingové smlouvy které nebyly podle jeho informací naplněny, vedlo by toto včasné jednání k odkrytí skutečných aktérů celého případu a prokázání neviny stěžovatele.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 92/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem tvrzený zásah spočívá.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů, a to jak Obvodního a Městského v Praze, tak i Městského a Krajského v Brně, které měly, s ohledem na pokračující trestnou činnost, rozhodovat ve společném řízení. Jak je ovšem z napadeného rozsudku patrné, právě tato okolnost vedla Obvodní soud pro Prahu 8 ke zrušení rozsudku Městského soudu v Brně a vydání nového společného rozsudku.
K tomu Ústavní soud konstatuje, že zmíněná rozhodnutí Městského soudu v Brně i Krajského soudu v Brně stěžovatel napadl v ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2067/07, kterou Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou dne 4. února 2008, právě s ohledem na výrok napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č.j. 32 T 93/2006-358.
Z přiložených rozhodnutí, jakož i ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 je patrné, že se soudy věcí zabývaly a provedly všechny navržené důkazy, které mohly mít vliv na posouzení věci. Problematika sama spočívala v tom, že stěžovatel uzavřel leasingové smlouvy na zařízení (balící linku), pro které sice měl volné prostory, neměl však zajištěno jejich využití, byť z výtěžků balicí linky hodlal leasing splácet. Nabídku linky, stejně jako zařízení leasingu, mu zprostředkovaly jiné osoby, když jedna z nich mu poskytla rovněž prostředky na "rozjetí" ve výši 200.000,- Kč. Poté, co se mu dostalo od zprostředkovatelů informace, že leasing mu nebyl povolen, neověřil si tuto okolnost ani důvody přímo u leasingových společností. Nezjistil proto, že leasingové společnosti poskytly požadované prostředky, tj. zaplatili dodavateli balicí linky. Fakticky tedy stěžovatel podepisoval leasingové smlouvy, aniž by se zabýval jejich obsahem. Rovněž byl přesvědčen, že není zapotřebí žádná záloha na celkové splátky (akontace), ačkoliv tato okolnost plyne přímo z jím podepsaných smluv.
Stručně řečeno, stěžovatel podpisem smluv na sebe (svoji společnost) převzal závazek, jímž se však nehodlal dále zabývat. Právě toto jednání posuzovaly orgány činné v trestním řízení.
Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví které jednání je trestným činem a jakou újmu je za ně možné uložit. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soudy rozhodují o vině a trestu. Soudy prvého stupně, tedy jak Městský soud v Brně tak i následně Obvodní soud pro Prahu 8, důkladně posoudily jednání stěžovatele a shledali naplnění všech zákonných podkladů pro vydání napadených rozsudků.
Při své činnosti obecné soudy postupovaly v souladu s procesními i hmotně právními předpisy a nepřekročily meze ústavně chráněných práv stěžovatele. S ohledem na vzniklou škodu rozhodly o nepodmíněném trestu odnětí svobody, aniž by jednaly v rozporu s čl. 8 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatele, opřenou výhradně o jeho nesouhlas se závěry soudů, tak Ústavní soud nemůže považovat za důvodnou.
Ústavnímu soudu pak, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení by se Ústavní soud zabýval pouze tehdy, pokud by v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. V projednávané věci se tak ovšem nestalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že v době jejího podání probíhá další trestní stíhání stěžovatele pro shodný skutek. Ústavní soud zjistil, že ve věci byla dne 18. prosince 2007 podána obžaloba. Věc je u Obvodního soudu pro Prahu 2 vedena pod sp. zn. 2 T 442/2007 a na 6. května 2008 je nařízeno hlavní líčení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu