ECLI:CZ:US:2008:4.US.3139.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3139/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti PSBI, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Dřevařská 904, IČ: 259 18 401, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č. j. 36 Cm 314/2004-72 ze dne 20. dubna 2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 206/2005-94 ze dne 21. března 2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Odo 1372/2006-111 ze dne 20. září 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 10. prosince 2007 a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 12. prosince 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované jednak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak i čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a spisu Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, sp. zn. 36 Cm 314/2004 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem na vydání platebního rozkazu dne 6. srpna 2004 u Krajského soudu v Hradci Králové domáhala po žalované Form - A s. r. o. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 423 607,50 Kč s přísl. z titulu nezaplacených faktur, kterými stěžovatelka vyúčtovala žalované provedení ochranných nátěrů na základě smlouvy o dílo mezi účastníky uzavřené. Jelikož stěžovatelka v žalobě neuvedla identifikační čísla účastníků a nepředložila navrhované důkazy, vyzval soud stěžovatelku usnesením č. j. 2 Ro 209/2004-6 ze dne 1. září 2004 k doplnění návrhu. Stěžovatelka návrh doplnila podáním doručeným dne 15. září 2004. Výzvou ze dne 29. září 2004 pak soud prvního stupně vyzval stěžovatelku, aby upřesnila obsah svého návrhu tak, aby bylo zřejmé, jakým způsobem byla žalovaná dlužná částka vypočtena a kterých nedoplatků se týká včetně úroku z prodlení. Stěžovatelka podáním ze dne 27. října 2004 opravila svůj původní návrh tak, že požaduje zaplacení částky 446 607,50 Kč s přísl. Proti platebnímu rozkazu vydaném soudem prvního stupně pod č. j. 2 Ro 209/2004-44 dne 18. listopadu 2004 podala žalovaná odpor. Na výzvu soudu stěžovatelka doručila své vyjádření k odporu proti platebnímu rozkazu dne 20. ledna 2005. Při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 20. dubna 2005 se soud pokusil o smír mezi účastníky, zejména s ohledem na předloženou smlouvu o dílo a znalecký posudek a upozornil obě strany na právní úpravu, zejména povinnost předat bezvadné dílo. Dále účastníky poučil dle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. (č. listu 67 soudního spisu). Soud rovněž zamítl návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování výslechem jejího jednatele a ustanovení znalce, který by se měl vyjádřit ke kvalitě díla a rozsudkem č. j. 36 Cm 314/2004-72 ze dne 20. dubna 2005 žalobu zamítl. Na základě odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem č. j. 1 Cmo 206/2005-94 ze dne 21. března 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když odkázal na skutková zjištění soudem prvního stupně, odůvodnění napadeného rozhodnutí a ztotožnil se s právním závěrem soudem prvního stupně učiněným, a to že splatnost ceny díla nemohla nastat, neboť dílo nebylo řádně předáno. Dovolání stěžovatelky, jehož přípustnost stěžovatelka opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Odo 1372/2006-111 ze dne 20. září 2007 jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje jednak v jednání soudu prvního stupně, konkrétně v tom, jakým způsobem se tento soud vypořádal s důkazy stěžovatelkou navrženými a jakým způsobem posoudil skutkový stav, přičemž provádění důkazů považuje stěžovatelka za naprosto svévolné a nepřípustné. Dále stěžovatelka namítala, že nebyla v průběhu řízení před soudem prvního stupně a ani před soudem odvolacím vyzvána dle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. k tomu, aby doplnila vylíčení rozhodných skutečností, když soudy měly za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než dle právního názoru stěžovatelky.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§157 o. s. ř.), a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Jak je patrno z obsahu soudního spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem stěžovatelce poskytly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, o které důkazy svá rozhodnutí opřely a kterými ustanoveními aplikovaných právních předpisů se při svém rozhodování řídily. Ústavní soud má za to, že výklad aplikovaných ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění. Vzhledem k tomu, že při posuzování námitek vznesených v ústavní stížnosti porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo v průběhu řízení shledáno a s konkrétními námitkami stěžovatelky, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a obchodního zákoníku se obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Ústavní soud nezasahuje do procesu dokazování a hodnocení důkazů za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o. s. ř. Obecné soudy v souladu s uvedenou zásadou provádějí důkazy, které účastníci řízení na základě zásady projednací navrhují, byť nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, pokud dospějí k závěru, že důkazy již provedené dostačují k řádnému a úplnému posouzení věci. Podle ustálené a známé judikatury jsou však soudy povinny i o neprovedených důkazech rozhodnout a odůvodnit, proč tyto důkazy neprovedly. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové tak učinil při soudním jednání konaném dne 20. dubna 2005 (č. listu 68) a v odůvodnění svého rozsudku na str. 5 (č. listu 76).
Rozumnou oporu v posuzovaném případě nemá ani tvrzení stěžovatelky, že se jí v nalézacím řízení před soudem prvního stupně, jakož i před soudem odvolacím, mělo dostat poučení ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Obecně platí, že soudy poskytují účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.); jakého poučení se má účastníkům v dané procesní situaci dostat pak stanoví konkrétně jednotlivá procesní ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (přitom postupuje obdobně podle odstavce 1 tohoto ustanovení). Zjistí-li pak v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§118a odst. 3 o. s. ř.). V dané věci však není zřejmé, jak dovozuje stěžovatelka, že obecné soudy dospěly k závěru, že by bylo možno uplatněný nárok (nárok na doplacení ceny za dílo) posoudit jinak, když oba soudy vyšly ze zjištění že dílo zhotovované stěžovatelkou je vadné. Jestliže ve věci rozhodující soudy dospěly ke shodnému závěru, že žalobě stěžovatelky nelze vyhovět, vyjádřily tím závěr, že na základě zjištěných skutkových okolností nebylo možno nároku na zaplacení doplatku ceny za dílo uplatněného stěžovatelkou proti žalované vyhovět vůbec. Pak ovšem úvaha stěžovatelky o "jiné právní kvalifikaci" nemůže být na místě.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259).
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu