ECLI:CZ:US:2008:4.US.3168.07.2
sp. zn. IV. ÚS 3168/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu P. K., bez právního zastoupení, ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 P 44/97, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil se svým podáním, jímž se domáhal nespecifikovaného rozhodnutí Ústavního soudu v řízení o výchově jeho syna A. K. K dokreslení situace přiložil k podání kopie podání k Okresnímu soudu ve Vsetíně. První z nich, ze dne 17. listopadu 2007, bylo žádostí zaslanou soudu v souvislosti s předvoláním na den 10. prosince 2007, druhé, ze dne 11. prosince 2007, bylo reakcí na uvedené jednání soudu.
Podáním k Ústavnímu soudu se navrhovatel domáhal zákroku Ústavního soudu v uvedené věci s ohledem na ústavně zaručenou ochranu práv dítěte bez prostřednictví právního zástupce.
Z lustra je patrné, že navrhovatel se na Ústavní soud obrátil opakovaně, a to i k předchozím řízením týkajícím se shodné věci. Ústavní soud jej opakovaně poučoval o nezbytných náležitostech ústavní stížnosti.
Po posouzení všech okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je nepřípustný, neboť v době jeho podání probíhá řízení před soudem prvého stupně. Navrhovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné údaje, z nichž by plynulo, že řízení bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, proti kterému by zákon neposkytoval další procesní prostředek.
Při interpretaci ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podaný navrhovatelem podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2008
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka