ECLI:CZ:US:2008:4.US.3233.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3233/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem AK Brož & Sokol & Novák, Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 9. 2007 sp. zn. 3 Tdo 558/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006 čj. 11 To 115/2006-2259 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2006 čj. 6 T 20/2006-2209, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V petitu ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Porušení ústavních kautel obecnými soudy stěžovatel spatřuje v tom, že výrok o jeho vině je založen především na důkazech, které byly získány protiprávním způsobem, konkrétně na výpovědích svědků K. T. a G. H., kteří byli vyslechnuti na základě dožádání o právní pomoc policejními orgány Belgického království a protokoly o těchto výpovědích byly před soudem prvního stupně čteny, ač nebyly splněny podmínky ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Konkrétně zejména namítá, že není zřejmé, zda výslechy jmenovaných svědků byly provedeny dle právního řádu Belgického království, tj. státu dožádaného, či dle právního řádu České republiky, tj. státu dožadujícího, a jaký byl rozsah poučení svědků, neboť v českých překladech předmětných protokolů je pouze obecně uvedeno, že svědci byli poučeni "o článcích z českého práva", z čehož nevyplývá, zda byli poučeni zejména i o znění ustanovení §100 odst. 2 a §211 tr. ř. Dále tvrdí, že z protokolů o výslechu jmenovaných svědků nevyplývá, zda obhájce měl možnost klást svědkům otázky a chybí relevantní deklarace zákonnosti prováděného úkonu ve formě hodnověrného explicitního prohlášení dožádaného orgánu, že požadované úkony tyto orgány provedly v souladu se svými procesními předpisy, jak požaduje - dle názoru stěžovatele - nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 59/2004.
II.
Z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 T 20/2006 zjistil Ústavní soud následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2006 sp. zn. 6 T 20/2006 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 6. 2004 sp. zn. 1 T 76/2004, byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání a v jeho neprospěch podala odvolání i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006 sp. zn. čj. 11 To 115/2006 byla obě odvolání jako nedůvodná podle ustanovení §256 tr. ř. zamítnuta.
Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 9. 2007 sp. zn. 3 Tdo 558/2007 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Všechna citovaná rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl projednávanou ústavní stížností.
III.
Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně zdůraznil, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zásadně není oprávněn zasahovat, neboť není vrcholem jejich soustavy [čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud nemůže na sebe vztahovat právo přezkumného dohledu, pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
Podle čl. 36 odst. l Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy garantuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.
Po posouzení postupu obecných soudů a jejich ústavní stížností napadených rozhodnutí ve světle shora specifikovaného ústavního rámce shledal Ústavní soud, že nedošlo k porušení ústavních práv nebo svobod stěžovatele.
IV.
Zásadní námitkou stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti je jeho tvrzení, že výpovědi svědků K. T. a G. H. nebylo možno použít jako usvědčující výpovědi, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro čtení protokolů o těchto výpovědích v řízení před soudem. Ve vztahu k této námitce Ústavní soud především považuje za nezbytné konstatovat, že byla stěžovatelem (prostřednictvím jeho obhájce) uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně a tento soud se v odůvodnění odsuzujícího rozsudku se vznesenou námitkou řádně vypořádal (str. 12-13 rozsudku). Rovněž v odvolání byly stěžovatelem rozvedeny podrobně všechny námitky nyní uplatňované v ústavní stížnosti a odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že žádnou z námitek nelze akceptovat, v postupu soudu prvního stupně, včetně použití ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neshledal pochybení a tento svůj závěr v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí odůvodnil (str. 8-10 usnesení). Ústavní soud se ztotožňuje se závěry soudů prvních dvou stupňů, na tyto odkazuje a dále dodává:
Ze spisového materiálu vyplývá, že výše jmenovaní svědci byli vyslechnuti belgickými orgány na základě žádosti Krajského státního zastupitelství v Praze o právní pomoc adresované příslušnému "Justičnímu orgánu příslušnému pro město Antverpy, Belgické království". S námitkou stěžovatele, že není zřejmé, dle jakých procesních předpisů byly provedeny požadované úkony, se nelze ztotožnit. V čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (dále též jen "Evropská úmluva"), která je ve smyslu čl. 10 Ústavy součástí právního řádu České republiky, je zakotvena dohoda signatářů mezinárodní smlouvy o tom, jakým procesním režimem se řídí provedení dožádaného úkonu; konkrétně je stanoveno, že: "Dožádaná strana provede způsobem upraveným v jejím právním řádu každé dožádání týkající se trestní věci, které jí zaslaly justiční orgány dožadující strany za účelem provedení důkazu nebo předání věcí, které mají být použity jako důkazy, spisů nebo listin." Je-li provádění důkazů dožádáním v cizině zabezpečeno zákonem stanoveným způsobem, tj. prostřednictvím žádosti o právní pomoc, podané příslušným orgánem dožadujícího státu příslušnému orgánu státu dožádaného, tak již tento postup sám zaručuje, že cizozemský orgán provede dožádané úkony zákonným způsobem, v souladu s vlastním platným právním řádem, popřípadě s připuštěním přiměřené aplikace norem státu dožadujícího (v daném případě poučení svědků i dle českého trestního řádu a účast obhájce) a není žádného důvodu a priori zákonnost jeho provedení zpochybňovat.
Nelze se rovněž ztotožnit s tvrzením stěžovatele, který s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 59/04 namítá, že v dané věci chybí explicitní prohlášení dožádaného orgánu, že bylo postupováno v souladu s procesními předpisy dožádaného státu, což je - dle stěžovatele - důvodem procesní nepoužitelnosti dožádaných úkonů. Především je třeba uvést, že citované rozhodnutí Ústavního soudu je usnesením a nikoliv nálezem (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, usnesení č. 26, str. 479). Dále je nutné zdůraznit, jak učinil již odvolací soud, že mezinárodní smlouvy ani trestní řád nevyžadují v konkrétní věci jako podmínku účinnosti provedených dožádaných úkonů speciální prohlášení cizozemských dožádaných orgánů, že tyto úkony byly provedeny v souladu s jejich právním řádem. Nutnost existence takové zvláštní deklarace o právním řádu, dle kterého bylo postupováno - ve všech případech poskytování právní pomoci v trestních věcech - nelze dovodit ani z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 59/04. Je-li v této věci v odůvodnění usnesení uvedeno, že: "Pokud cizozemské dožádané orgány věrohodně prohlásí, že požadované úkony provedly v souladu se svými procesními předpisy, mohou české orgány činné v trestním řízení oprávněně presumovat, že byly splněny podmínky ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních", jedná se o část odůvodnění závěrů Ústavního soudu v konkrétní věci, v níž svědkové nebyli poučeni podle českého trestního řádu a není možné z tohoto konstatování vyvodit závěr, že v jiné konkrétní věci při absenci předmětného prohlášení nelze oprávněně presumovat, že dožádaný orgán postupoval dle citovaného článku Evropské úmluvy, kterým je při provádění dožádaných úkonů vázán. Při posouzení obsahu protokolů o výslechu svědků provedených belgickými orgány a dalších písemných materiálů, k poskytnuté právní pomoci se vztahujících, nevznikly žádné důvodné pochybnosti o tom, dle jakých procesních předpisů v dané věci dožádané orgány postupovaly, takže není sporu o tom, že bylo postupováno v souladu s ustanovením čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy. Třeba též v této souvislosti zdůraznit, že cizí procesní právní úprava se zásadně nedokazuje, což Ústavní soud konstatoval již ve zmiňovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 59/04.
V posuzované věci neexistují ani pochybnosti o rozsahu poučení svědků K. T. a G. H. V protokolech o výslechu svědků, těmito svědky podepsaných, je zcela jednoznačně uvedeno, že byli poučeni dle belgických procesních předpisů - "o ustanoveních souvisejících s výslechem, jak je uvedeno v zákoně ze dne 12. 3. 1998" a dále o "článcích z českého práva, jak je uvedeno v žádosti o právní pomoc". Belgické orgány v posuzované věci vyhověly žádosti Krajského státního zastupitelství v Praze, aby svědci byli poučeni i dle českého trestního řádu, přičemž v žádosti byla citována všechna ustanovení trestního řádu, včetně jejich znění, k výslechu svědka se vztahující (§2 odst. 14, §55 odst. 2, §66 odst. 1, §97, §99 odst. 1, 2, §100 odst. 1, 2, 3, §101 odst. 1, §103, §211 odst. 4 tr. ř.). Pokud obsah poučení svědků byl zaznamenán shora citovaným způsobem, tj. zejména rozsah poučení dle českého trestního řádu byl konkretizován výrazem "jak je uvedeno v žádosti o právní pomoc", nelze rozsah poučení v žádném směru zpochybňovat.
Belgické orgány vyhověly rovněž žádosti Krajského státního zastupitelství v Praze, aby výslechu jmenovaných svědků se zúčastnil i právní zástupce stěžovatele. Advokát advokátní kanceláře Monard-D, Hulst-Kortrijk, kterého stěžovatel zmocnil, aby ho v předmětném řízení obhajoval, se výslechu těchto svědků zúčastnil. K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy tedy nedošlo, a to i za situace, kdy by zvolený obhájce svědkům případně otázky nekladl, postačí, že účast u výslechů mu byla umožněna, z čehož vyplývá i možnost klást otázky a obhájce proti průběhu výslechů také žádnou námitku nevznesl.
Po úplnost Ústavní soud uvádí, že proti postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel žádnou konkrétní námitku neuplatnil.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud konstatuje, že výslechy svědků K. T. a G. H. byly provedeny zákonným způsobem, v souladu s belgickým právním řádem a tedy i v souladu s Evropskou úmluvou.
Skutečnost, že protokoly o výpovědích jmenovaných svědků byly přečteny v hlavním líčení podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., nezakládá porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť při provádění dožádaných úkonů bylo toto právo stěžovatele, zaručené mezinárodními úmluvou i vnitrostátním právem, plně zajištěno. Zákonné podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení byly splněny - výslechy svědků byly podle belgického právního řádu provedeny na základě žádosti příslušného státního zastupitelství o právní pomoc, která byla adresována příslušnému justičnímu orgánu Belgického království, svědci byli před výslechem řádně poučeni, a to i podle českého právního řádu, výpověď v řízení před českým soudem odmítli a jejich účast při tomto řízení nelze vynutit, výslechů se zúčastnil stěžovatelem zvolený obhájce, zúčastnili se rovněž zástupci českých orgánů činných v trestním řízení a protokoly o provedených dožádaných úkonech byly postoupeny českým orgánům kanceláří Královského prokurátora v Antverpách.
V.
Ústavní soud shledal, že postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími nedošlo k porušení základního ústavního práva stěžovatelem namítaného, ani jiných jeho práv nebo svobod garantovaných Listinou či Úmluvou.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. března 2008
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu