ECLI:CZ:US:2008:4.US.3248.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3248/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy, ve věci stěžovatelek S. R. a M. W., právně zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, Jaselská 23, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2006 sp. zn. 20 Co 824/2005 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2249/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V rámci řízení před obecnými soudy se stěžovatelky domáhaly vydání rozsudku, kterým by soud určil, že každá z nich je v rozsahu ideální čtvrtiny vlastnicí nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, k.ú. Černá Pole, a to pozemku p.č. X a domu č.p. X stojícího na pozemku p.č. X, vše zapsáno na LV č. X.
Krajský soud v Brně a následně též Nejvyšší soud dospěly v předmětné věci k závěru, že podání určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), představuje v případě restitucí postup, kterým dochází k obcházení tzv. restitučních zákonů jakožto předpisů speciálních.
Dle náhledu stěžovatelek obecné soudy neuvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí žádné přesvědčivé argumenty pro nezbytnost postupu podle restitučních zákonů a pro vyloučení postupu dle předpisu obecného. K přechodu předmětných nemovitostí na stát mělo dojít postupem dle ustanovení §453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991. Stěžovatelky poukazují na skutečnost, že citované ustanovení vyžadovalo v době své aplikace splnění zákonných podmínek, jejichž nedodržení vedlo k nemožnosti přechodu vlastnictví na stát. Došlo-li k zabrání majetku státem bez právního důvodu, nedošlo nikdy k pozbytí spoluvlastnických podílů ke sporné nemovitosti a stěžovatelkám nic nebránilo domáhat se svých nároků žalobou podle obecného předpisu, neboť předpis speciální upravuje nároky odlišné od předpisu obecného.
Závěrem svého návrhu pak stěžovatelky poukazují na skutečnost, že pro uplatňování svých nároků dle předpisů speciálních nesplňovaly subjektové předpoklady pro jejich aplikaci, neboť neměly na území ČR trvalý pobyt a nebyly ani českými státními příslušnicemi. Z toho důvodu neměly jinou možnost, jak se domoci nazpět svého majetku, než podání určovací žaloby.
Ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 stěžovatelky konstatovaly, že jej obecné soudy na daný případ aplikovat nemohly, neboť toto se týkalo případů, kdy k zániku vlastnického práva došlo před 25. 2. 1948.
Z výše uvedených důvodů se stěžovatelky domnívají, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv garantovaných čl. 11, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.
Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto při posuzování předmětného restitučního případu vycházely ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, které se vyjadřovalo jednak k otázce možnosti navrácení majetku přešlého na stát před 25. únorem 1948 a jednak k možnosti domáhat se zabaveného majetku prostřednictvím určovacích žalob dle ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti s citovaným stanoviskem nelze též přehlédnout, v současnosti již tradiční, pojednání o smyslu a účelu restitučního zákonodárství.
Ústavní soud se v minulosti problematikou majetkových restitucí opakovaně zabýval, přičemž poukázal především na nutnost limitovat změnu ve vlastnických vztazích tak, aby zůstala přiměřená účelu, který jí byl sledován. V podstatě se tak jednalo především o cílenou a přesně vymezenou změnu v rozdělení majetku, které v té době panovalo. Takto jasně vyjádřená vůle zákonodárce měla o to významnější obsah, neboť k tomuto kroku nebyl stát povinován. Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby byl státem v minulosti uzurpovaný majetek vrácen nebo aby byla za něj poskytnuta náhrada. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení či nikoliv. Stejně tak bylo věcí státu, jakým způsobem nastaví podmínky, za nichž budou restituce majetku realizovány. Obdobně se k problematice postavil též Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 Jantner proti Slovensku).
Jak vyplývá z již výše citovaného stanoviska pléna, restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné v některých případech uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím došlo současně k vyloučení možnosti uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
Namítají-li stěžovatelky, že jim z důvodu absence státního občanství (ústavností této podmínky se zabývalo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 4. 6. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/96, vyhl. pod č. 185/1997 Sb., přičemž většinově dospělo k závěru, že tato podmínka je slučitelná s ústavním pořádkem ČR) nezbývá, nežli domáhat se svého majetku určovací žalobou, je třeba konstatovat, že rozsah majetkových restitucí byl vymezen právě speciálními restitučními předpisy a v případě, že tyto na stěžovatelky nedopadají, nelze se majetku domáhat jiným způsobem. Zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným, a to jak z hlediska věcného, tak i časového. V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů (oprávněné osoby nesplňují podmínku státního občanství, jde o majetek nepodléhající restitučním nárokům či k násilnému "zabrání" státem došlo mimo rozhodné období), nelze se podle citovaného stanoviska domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.
Stejně tak se nelze přiklonit ani k argumentaci stěžovatelek, dle níž se mohou domáhat svého majetku určovací žalobou z toho důvodu, že nedošlo k přechodu majetku na stát v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Vzhledem k tomu, že okamžik převzetí věci státem náleží ještě do tzv. rozhodného období, není podstatné, zda sporný majetek přešel na stát v souladu s tehdy platným zákonem. Pro posouzení věci je právně významná jen ta skutečnost, že stát věc fakticky převzal, a to i bez jakéhokoliv právního důvodu.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Michaela Židlická
předseda senátu