ECLI:CZ:US:2008:4.US.3277.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3277/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele Ing. P. L., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 7 As 11/2007-54, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2006, č. j. 58 Ca 23/2005-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím Městského úřadu v Bílovci, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen "městský úřad"), ze dne 3. 3. 2005, č. j. 6953-04, uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tím, že dne 5. 6. 2004 v době od 10 hod. do 10.45 hod. parkoval se svým osobním vozidlem Audi 80 rz. NJL 49-93 ve Studénce na místní komunikaci v ul. Mírové poblíž domu č. 623, v úseku komunikace označeném dopravní značkou B29 "Zákaz stání". Za tento přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 200 Kč a současně byl zavázán uhradit státu náklady řízení ve výši 1000 Kč. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, nicméně Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "krajský úřad"), rozhodnutím ze dne 2. 5. 2005, č. j. DSH/3754/05/Pt, napadené rozhodnutí městského úřadu jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí krajského úřadu napadl stěžovatel žalobou, která byla následně rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 10. 2006, č. j. 58 Ca 23/2005-27, zamítnuta. Zamítnuta byla rovněž kasační stížnost, kterou stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal, a to rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 7 As 11/2007-54. Rozhodnutí krajského a Nejvyššího správního soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností.
V postupu obecných soudů a ve vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí stěžovatel spatřoval porušení čl. 36 odst. 1, čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Stěžovatel namítal, že správní orgány, jakož následně i obecné soudy, chybně vyhodnotily provedené důkazy a v důsledku toho dospěly k nesprávným závěrům o skutkovém stavu věci, resp. nesprávnému závěru o tom, že se stěžovatel dopustil přestupku. Stěžovatel v ústavní stížnosti předložil obsáhlou polemiku s jednotlivými závěry krajského a Nejvyššího správního soudu, přičemž zejména zdůraznil, že ve věci rozhodující orgány nepřípustně a neodůvodněně upřednostnily výpověď policisty M. M. před dalšími důkazy, které tuto výpověď zpochybňovaly, a dále že jeho obhajoba byla pokládána za účelovou jen proto, že některá tvrzení uplatnil až v řízení před městským úřadem a nikoliv již v prvé fázi projednávání přestupku za účasti policisty. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že měl právo odmítnout věc projednat v blokovém řízení a veškeré rozhodné okolnosti vylíčit až v řízení před městským úřadem. Je nepřípustné, aby byl stěžovatel za svůj postup sankcionován tím, že jeho výpověď bude označována za nevěrohodnou a nepravdivou. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 7 As 11/2007-54, a rozsudek krajského soudu ze dne 9. 10. 2006, č. j. 58 Ca 23/2005-27, zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením důkazů správními orgány, resp. se závěry vzešlými z přezkoumání tohoto hodnocení krajským a Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy (správními orgány), a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, z jakých důvodů měly za to, že správní orgány posoudily věc správně, jak po skutkové, tak i po právní stránce. S tvrzením stěžovatele, že nebylo přihlíženo k důkazům, jimiž byla zpochybňována výpověď policisty M. M., se nebylo možno ztotožnit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že výpověď policisty byla pečlivě hodnocena v souvislosti s ostatními důkazy, a teprve na základě takto provedeného hodnocení byl učiněn závěr o skutkovém stavu věci. Skutečnost, že obecné soudy, resp. správní orgány, při hodnocení provedených důkazů dospěly k závěrům, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, však nezakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z hlediska ústavněprávního je podstatné, že není možno konstatovat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť žádný z provedených důkazů nebyl způsobilý správnost a úplnost skutkového stavu zjištěného správními orgány, resp. obecnými soudy, zásadním způsobem zpochybnit. Co se týče tvrzení stěžovatele, že byl postižen za to, že uvedl některé rozhodné skutečnosti až v řízení před městským úřadem, je možno uvést, že věrohodnost výpovědi stěžovatele byla správními orgány, resp. obecnými soudy, hodnocena ve vztahu k okolnostem konkrétního případu, kdy za situace, kdy stěžovatel s policistou o přestupku nejprve diskutoval, se jevilo pravděpodobným, že by argument o nevolnosti syna uplatnil již v tento okamžik. Jestliže stěžovatel tento argument vznesl až v řízení před městským úřadem, je logické, že se tato skutečnost odrazila v hodnocení věrohodnosti takového argumentu. Přesto byla obhajoba stěžovatele obecnými soudy přezkoumána a tyto se s ní řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Za daných okolností a při neexistenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními pak Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu