ECLI:CZ:US:2008:4.US.3303.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3303/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2008 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti RNDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Matějem Outratou, advokátem, AK Politických vězňů 912/10, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007 č. j. 13 Cmo 81/2007-335 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006 č. j. 58 Cm 28/2002-266 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, jimiž mělo být porušeno jeho právo na ochranu majetku dle článku 11 a článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z přiložených rozsudků a dalších listin, zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatel jako komitent uzavřel se společností Private Investors, a. s., komisionářskou smlouvu, v níž se komisionář zavázal vlastním jménem na účet stěžovatele obstarávat obchodování s cennými papíry. Poté, co byl na komisionáře prohlášen konkurs a cenné papíry, jakož i stěžovatelem svěřené peněžní prostředky, byly zahrnuty do konkursní podstaty, podal stěžovatel žalobu na jejich vyloučení podle ustanovení §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, s tím, že akcie a svěřené peněžní prostředky jsou zákaznickým majetkem, který dle ustanovení §81e zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, není součástí konkursní podstaty, a správce konkursní podstaty je proto povinen jej vydat. Městský soud v Praze výrokem II. rozsudku ze dne 5. 10. 2006 č. j. 58 Cm 28/2002-266 žalobu, že se z konkursní podstaty úpadce vylučuje část vkladu na jeho bankovních účtech, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětem vylučovací žaloby může být pouze individuálně určená věc nebo peněžité plnění ve formě náhrady za to, co správce konkursní podstaty získal zpeněžením věci, jejíž vyloučení bylo předmětem vylučovací žaloby. Stěžovatel se proto svého nároku nemůže úspěšně domáhat vylučovací žalobou, ale žalobou na zaplacení kdykoli za trvání konkursu, neboť se nejedná o spor vyvolaný konkursem. Vrchní soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2007 č. j. 13 Cmo 81/2007-335 rozsudek nalézacího soudu ve výroku II. potvrdil a ve výroku III. o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nadřadily zájem konkursního řízení nad zájmy jednotlivých poškozených klientů. Správkyně konkursní podstaty zahrnula do konkursní podstaty nejen majetek úpadce, nýbrž i zákaznické majetky, s kterými nakládal úpadce jakožto obchodník s cennými papíry podle příkazů zákazníka, ale které nikdy nebyly majetkem úpadce. Soudy svůj postup odůvodnily použitím termínu finanční majetek místo pojmu peněžní majetek, kdy finanční majetek může obsahovat i pohledávky, načež stěžovatelův nárok na vrácení zákaznického majetku označily za pouhou pohledávku za konkursní podstatou. Pojem zákaznického majetku definoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí č. j. 29 Odo 242/2006-290; postup soudů nebyl správný, neboť se v dané věci aplikovaly rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1005/2003, který na případ peněžních prostředků stěžovatele uložených u obchodníka s cennými papíry vůbec nedopadá, neboť se jednalo o finanční prostředky svěřené bance k uskutečnění platby. Stěžovatel poukazuje na stanovisko Komise pro cenné papíry, dle kterého zákaznický majetek nemůže být součástí konkursní podstaty, zákazníci obchodníka s cennými papíry se proto nemohou dostat do postavení pouhých konkursních věřitelů a mají nárok na vydání zákaznického majetku nezávisle na probíhajícím konkursu. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí Ústavního soudu má zásadní význam, neboť soudci Městského soudu v Praze do doby vydání rozhodnutí Ústavního soudu pozastavili projednávání dalších žalob týkajících se vyloučení zákaznického majetku z konkursní podstaty.
Stěžovatel dále nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení založeném, dle stěžovatelova mínění, na nesprávném závěru o úspěšnosti stěžovatele a žalované správkyně konkursní podstaty. V otázce vydání zákaznického majetku byl stěžovatel úspěšný v částce 34 430,97 Kč, zatímco žalovaná v částce 5 649,- Kč. V rozhodující částce 400 000,- Kč byl stěžovatel úspěšný v tom směru, že ji žalovaná musela vyloučit po výroku amerického federálního soudu. Tuto skutečnost však odvolací soud nevzal v úvahu, ale naopak považoval za úspěch žalované trestné jednání, kdy prodala akcie, na které byla podána vylučovací žaloba, a následně vrátila pouze výsledek jejich zpeněžení.
Samosoudce Městského soudu v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelovo podání je založeno na nepochopení právní argumentace soudu nalézacího a odvolacího. Soud nevykládal zákaznický majetek odlišně od konstantní judikatury a skutečnost, zda majetek, jehož vyloučení z konkurzní podstaty se stěžovatel domáhá, je jeho zákaznickým majetkem, byla podstatná pouze u majetku, který lze postupem podle ustanovení §19 zákona o konkursu a vyrovnání z konkursní podstaty vyloučit. Soud zamítl žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal vyloučení svého zákaznického majetku ve formě peněžních prostředků nikoli proto, že peněžní prostředky nejsou zákaznickým majetkem stěžovatele, ale proto, že je nelze z konkursní podstaty vyloučit postupem podle ustanovení §19 zákona o konkursu a vyrovnání. Stěžovatel staví na roveň výraz "vydat" dle ustanovení §81e odst. 1 zákona o cenných papírech ve znění platném do dne 30. 4. 2004 a "vyloučit" dle ustanovení §19 zákona o konkursu a vyrovnání. Jestliže správce konkursní podstaty zahrne do konkursní podstaty zákaznický majetek ve formě peněžních prostředků, vydá jej tak, že příslušnou částku zaplatí (naopak individuálně určený majetek, např. akcie, vydá). Povinnosti vydat zákaznický majetek ve formě peněžních prostředků se lze domáhat pouze žalobou na plnění (zaplacení určité finanční částky) a nikoli žalobou na vydání věci mimo konkurs, analogicky pak v konkursu žalobou na vyloučení věci z konkursní podstaty. Pro existenci a rozsah zákaznického majetku žalobce proto také zamítavé rozhodnutí soudu nemá účinky rei iudicatae a stěžovateli nic nebrání se vydání svého zákaznického majetku, ovšem vhodným způsobem, na správkyni konkursní podstaty nadále domáhat.
Ústavní soud zaslal stěžovateli výše uvedené vyjádření Městského soudu v Praze; stěžovatel možnosti předložit repliku nevyužil.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a k projednání přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález, sp. zn. Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Tuto podmínku opravňující Ústavní soud k ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů nemá Ústavní soud v projednávané věci za splněnou. Městský ani vrchní soud při svém rozhodování nijak neopominuly ustanovení §81e zákona o cenných papírech stanovící, že zákaznický majetek není součástí konkursní podstaty a že je správce konkursní podstaty povinen jej vydat. V souladu s tímto zákonným ustanovením potvrdily, že jestliže peněžité prostředky tvořící zákaznický majetek postačují k plnému uspokojení všech zákazníků, tyto se jim vydají. Toliko v případě nedostatečnosti peněžitých prostředků se zákazníci uspokojí pouze poměrně a teprve ve zbytku se nárok na vydání peněžitých prostředků stává pohledávkou zákazníka za konkursní podstatou (srov. ustanovení §81e odst. 4 cit. zákona). Obecné soudy pouze vyjádřily právní názor, že vydání peněžitých prostředků tvořících zákaznický majetek se nelze domáhat na základě vylučovací žaloby podle ustanovení §19 zákona o konkursu a vyrovnání, jež je svou povahou žalobou určovací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 182/2004), ale je třeba využít žalobu na plnění, v jejímž petitu bude správci konkursní podstaty uložena povinnost dané peněžní prostředky zaplatit. Jak již bylo uvedeno výše, výklad podústavního práva je věcí obecných soudů, a proto úkol interpretovat příslušná zákonná ustanovení náleží jim, a to včetně formulace právního názoru, jakou žalobou se má stěžovatel domáhat svého práva. Výše provedeným výkladem předmětných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nebyl popřen smysl ustanovení §81e zákona o cenných papírech a nebyl mu přikládán význam, který by z jeho znění nevyplýval, tím méně pak bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu za účelem domáhání se ochrany jeho vlastnického práva. Stěžovatel pouze, dle mínění obecných soudů, nesprávně formuloval petit žaloby a nic mu nebrání v tom, aby své pochybení napravil a svého práva se domáhal způsobem, který obecné soudy na základě jimi podaného výkladu podústavního práva považují za náležitý.
Zamítavý a zamítnutí potvrzující výroky obecných soudů nedotkly se proto žádného z práv, jež jsou stěžovateli ústavně garantována.
Problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Je však nutno připustit, že otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole. Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález, sp. zn. II. ÚS 145/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci vrchní soud vysvětlil, proč rozhodl o nákladech řízení způsobem uvedeným v jeho rozsudku. Ústavní soud aplikaci příslušených zákonných ustanovení i odůvodnění jeho rozhodnutí považuje za plně souladné se stabilní rozhodovací praxí obecných soudů, a proto považuje stěžovatelovy výtky stran nepřiznání náhrady nákladů za neopodstatněné.
Nad rámec uvedeného dodává Ústavní soud, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl zrušit celý rozsudek nalézacího soudu, tedy i jeho výrok I., jímž bylo v rozsahu v něm specifikovaném (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení zastaveno. Z obsahu ústavní stížnosti je však zjevné, že v této části stěžovatel rozhodnutí soudu první instance ničeho nevytýkal, pročež Ústavní soud k přezkumu tohoto výroku nepřistoupil vycházeje z toho, že formulovaný stížnostní požadavek je v této části zjevným omylem. Ostatně uvedený výrok nebyl napaden ani odvoláním, takže případná ústavní stížnost proti němu brojící byla by nepřípustná.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2008
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu