ECLI:CZ:US:2008:4.US.338.06.1
sp. zn. IV. ÚS 338/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky ČSAD JIHOTRANS, a. s., Pekárenská 255/77, České Budějovice, právně zastoupené advokátem JUDr. Josefem Šťastným, Ševčíkova 38, Horažďovice, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 7 C 54/2002, doplněný rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 7 C 54/2002, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 17 Co 307/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka provedla na základě faxových objednávek od vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti, J. S., nákladní dopravu z Brandýsa nad Labem do Coswig (Německo). Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice fakturovanou cenu za dopravu řádně neuhradila, podala na ni stěžovatelka u příslušného soudu žalobu o částku 26.376, 40,- Kč. Okresní soud návrh stěžovatelky projednal a žalobu zamítl. Na tuto skutečnost reagovala stěžovatelka podáním odvolání, a to do výroku I. a IV. Krajský soud v Hradci Králové následně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dle náhledu stěžovatelky došlo v řízení před obecnými soudy k zásahu do jejich základních práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení ustanovení čl. 90 Ústavy ČR
III.
V podání stěžovatelky je obsažena její právní argumentace v dané věci, která však nepřekračuje hranice jednoduchého práva. Z uvedeného důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že předmětná ústavní stížnost je z části neopodstatněná a z části nepřípustná.
Stěžovatelka se soustředí především na stránku dokazování před obecným soudem a výklad jednotlivých ustanovení zákonů či mezinárodních smluv. Jak je v návrhu zcela správně uvedeno, Ústavní soud není další odvolací instancí. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
V souvislosti s namítaným porušením čl. 36 Listiny Ústavní soud podotýká, že ve svých rozhodnutích již opakovaně konstatoval, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Právní závěry soudu jsou v daném případě výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti.
Co se týče otázky dokazování, je třeba opět odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka si podala v dané věci odvolání toliko do výroků I. a IV. rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, nebyl předmětem přezkumu rozsudek jako celek. Tato skutečnost nalezla svůj odraz též ve způsobu, jakým se Ústavní soud s návrhem stěžovatelky vypořádal. Ve vztahu k výrokům I. a IV. napadeného rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové považoval Ústavní soud předmětný návrh za neopodstatněný. Ve vztahu k výrokům II., III., V., VI. rozsudku okresního soudu ve znění výše citovaného doplnění rozsudku okresního soudu, považoval Ústavní soud návrh za nepřípustný, neboť nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky. Jinými slovy, odvoláním stěžovatelky byly napadeny toliko výroky I. a IV. rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, nikoli však výroky II., III., V., a VI.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dílem pro neopodstatněnost a v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu