ECLI:CZ:US:2008:4.US.43.08.1
sp. zn. IV. ÚS 43/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2008 samosoudcem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Z. W., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007 č. j. 69 Co 519/2007-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 1. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 12. 2007 č. j. 69 Co 519/2007-77, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 11. 2007 č. j. 38 C 3/2005-73, kterým bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 19. 10. 2007 č. j. 38 C 3/2005-67 ve věci rozvodu manželství.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že výzvu k uhrazení soudního poplatku doručily pouze jeho právnímu zástupci a nikoliv již jemu samotnému, ačkoliv se jednalo o úkon, který byl stěžovatel povinen vykonat osobně, což bylo zřejmé i z formulace předmětné výzvy. Stěžovatel uvedl, že již v řízení před obecnými soudy argumentoval nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 238/99, II. ÚS 738/2000 a II. ÚS 118/02, tyto však městský soud prohlásil za překonané judikaturou Nejvyššího správního soudu, na niž v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Stěžovatel měl naopak za to, že výše uvedené nálezy Ústavního soudu měly být obecnými soudy respektovány, což se ovšem nestalo, proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud následně zkoumal, zda byly splněny podmínky pro meritorní projednání ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl rozhodnutí, v jehož důsledku bylo pravomocně skončeno řízení ve věci rozvodu manželství. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že v tzv. statusových věcech, tzn. ve věcech upravených zákonem o rodině, kdy příslušná rozhodnutí zakládají či mění osobní status fyzických osob, tedy i ve věci rozvodu manželství, je třeba především respektovat princip právní jistoty jako jeden ze základních atributů právního státu. Ústavní soud dovodil, že je třeba mít na zřeteli případné dopady rozhodnutí Ústavního soudu do právního postavení stěžovatele a vedlejšího účastníka v případě, že by pravomocné rozhodnutí obecných soudů o rozvodu manželství bylo v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu zrušeno a došlo by k opětovné změně osobního statusu účastníků řízení. Za dané situace, kdy proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty na straně jedné a princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv a svobod, které mohly být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušeny, na straně druhé, je třeba upřednostnit princip právní jistoty, projevující se jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Ačkoliv důvod nepřípustnosti ústavní stížnosti v tomto případě nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu (§75), která upravují nepřípustnost ústavní stížnosti toliko z formálního hlediska (zásada subsidiarity), je nutné jej dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku ČR (obdobně např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 274/04 a III. ÚS 678/04, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z výše uvedených důvodů nemohl Ústavní soud přihlédnout k námitkám stěžovatele, týkajícím se porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Nad rámec výše uvedeného je možno podotknout, že Ústavní soud zaujal k problematice doručování výzev k zaplacení soudního poplatku v civilním řízení jednoznačné stanovisko, a to např. v usnesení ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 671/02 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usnesení č. 2, str. 455 a násl.), kde konstatoval, že "výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") [od 1. 1. 2005 podle §45c odst. 3 o. s. ř.], vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Z pohledu ústavního práva je totiž významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu, která se v minulosti postavila za opačné stanovisko [nálezy, na něž se stěžovatel odvolával], se týkala výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2002. Tehdejší jednoinstanční řízení o správní žalobě nedávalo totiž obecným soudům právo vzít dodatečné zaplacení soudního poplatku v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté občanského soudního řádu". Ani v tomto ohledu by tedy nebylo možno námitkám stěžovatele přisvědčit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Michaela Židlická
soudce zpravodaj