ECLI:CZ:US:2008:4.US.433.06.1
sp. zn. IV. ÚS 433/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 9. 2007 č. j. 28 Cdo 3242/2006-337, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006 č. j. 21 Co 116/2006-303 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 10. 2005 č. j. 8 C 102/2002-265, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel, který cestou ústavní stížnosti brojil proti výše označeným rozsudkům soudu I. a II. stupně, po rozhodnutí Nejvyššího soudu návrh rozšířil i proti usnesení, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Uvedl, že dle jeho přesvědčení se Nejvyšší soud tímto dovoláním podrobně nezabýval, odkázal pouze na rozhodnutí již vydaná, přičemž však tato stávající judikatuře neodpovídají. Zdůraznil okolnosti, za nichž došlo k darování nemovitostí J. K. státu, pro něž by nemělo být jednání jmenované hodnoceno jako jednání v tísni, a dále poukázal na postup soudu ve věci žalovaných účastníků, když ten podle jeho názoru byl volen nesprávně dle §107a odst. 1 obč. soudního řádu, přičemž přicházel v úvahu postup pouze ve smyslu §92 odst. 2 obč. soudního řádu - tedy jako při záměně účastníků. K té však došlo až po 13 letech, do té doby na straně žalovaných vystupoval nesprávný subjekt přesto, že byli žalobci opakovaně vyzýváni k patřičné úpravě návrhu. Stejné námitky stěžovatel vznesl i proti předcházejícím rozsudkům, když také uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 5 nerespektoval závazný právní názor (týkající se postupu dle §5 a §43 odst. 1 obč. soudního řádu v návaznosti na §92 odst. 1 obč. soudního řádu, s poukazem na ustanovení §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.) vyslovený v rozhodnutích, v nichž však Nejvyšší soud považoval otázky obsažené v dovolání za vyřešené. Z uvedených důvodů, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a na práva zakotvená v čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky, navrhl zrušení všech citovaných rozhodnutí.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele opírající se o důvody §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, opodstatněně odmítl, v odůvodnění svého usnesení pak náležitě vyložil skutečnosti, pro které je shledal nepřípustným. Pokud jde o rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 o uložení povinnosti druhému žalovanému uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální 1/2 označených nemovitostí a o zamítnutí žaloby proti prvnímu žalovanému, odvolací soud je vydal po přezkoumání rozsudku v celém rozsahu a se všemi odvolacími námitkami se vyčerpávajícím způsobem vypořádal. V obsáhlém odůvodnění poukázal na důkazy, které byly v řízení učiněny a hodnoceny a na základě nichž byl vyvozen správný závěr o právu žalobce na vydání ideální poloviny nemovitostí, které byly vlastnicí darovány státu v tísni a ta se stala dle §3 zák. č. 87/1991 Sb. osobou oprávněnou, vypořádal se také s námitkami, jež se týkaly pasivní legitimace a postupu soudu při změně účastníků na straně žalovaných. Odůvodnění rozsudku soudu II. stupně je zcela vyčerpávající a nutno na ně v dalším odkázat. Lze dodat, že hodnocení důkazů, na základě nichž soudy dovodily oprávněnost nároku na vydání části nemovitostí ve smyslu §2 odst. 1, §3 odst. 1 a §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., nebylo v rozporu s §132 občanského soudního řádu a tedy ani s obsahem judikátů Ústavního soudu, na něž stěžovatel v návrhu poukázal.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu