ECLI:CZ:US:2008:4.US.448.07.1
sp. zn. IV. ÚS 448/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti Mgr. H. Š.,zastoupené JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Králodvorská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2006, č. j. 28 Cdo 2780/2006-264, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2006, č. j. 10 Co 502/2005-236, 10 Co 503/2005-236, a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 1. 2005, č. j. 7 C 227/90-196, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva vlastnického, chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, vlastníkem předmětného domu a pozemku v Klášterci nad Ohří se stěžovatelka stala na základě kupní smlouvy ze dne 29. 6. 1989, uzavřené mezi prodávajícím - Místním národním výborem v Klášterci nad Ohří, který tuto nemovitost spravoval pro čs. stát, a stěžovatelkou a jejím tehdejším manželem Ing. F. Š., jako kupujícími. Kupní cena ve výši 90.192,- Kč byla stanovena na základě znaleckého odhadu. Po rozvodu a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů v roce 1996 je stěžovatelka vlastníkem výlučným. Český stát předmětné nemovitosti nabyl na základě ustanovení §453a o. z. poté, co J. a S. H. (vedlejší účastníci) opustili v roce 1988 ČR a zdržovali se v cizině bez povolení českých úřadů. Vedlejší účastníci podali dne 20. 8. 1990 u Okresního soudu v Chomutově žalobu o vyklizení předmětné nemovitosti s tím, že měli za to, že vlastnictví k předmětné nemovitosti na čs. stát dle ustanovení §453a o. z. nepřešlo. Později, po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991, o mimosoudních rehabilitacích (od 1. 4. 1991), vyzvali vedlejší účastníci stěžovatelku a jejího manžela k vydání předmětného rodinného domu bez bližšího určení a označení jejich nároku s tím, že ze strany stěžovatelky a jejího manžela došlo k nabytí předmětného domu do vlastnictví na základě zvýhodnění pro stranickou příslušnost osoby blízké nabyvatelům. Protože stěžovatelka nenabyla předmětnou nemovitost na základě takového zvýhodnění, předmětné výzvě nevyhověla.
3. Na základě provedeného dokazování Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 29. 9. 1998 žalobu o vyklizení domu zamítl. K odvolání vedlejších účastníků odvolací soud usnesením ze dne 6. 4. 2001 napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil s tím, že tento soud nesplnil poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř. Usnesením ze dne 29. 6. 2001 soud prvého stupně následně vyzval vedlejší účastníky, aby doplnili žalobu o skutková tvrzení, zda jsou vlastníky předmětné nemovitosti, a aby uvedli, jakého rozhodnutí a z jakého právního důvodu se domáhají a přesně označí okruh účastníků na straně žalovaných. Vedlejší účastníci podle názoru stěžovatelky podáním ze dne 14. 12. 2001 svá skutková tvrzení z původní žaloby zcela změnili a uplatnili tak jiný nárok, a to ve smyslu uplatnění práv ze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Okresní soud v Chomutově pak rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, č. j. 7 C 227/90-196, žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil mimo jiné povinnost uzavřít s vedlejšími účastníky dohodu o vydání domu. V rámci odvolacího řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem k podanému odvolání stěžovatelky byla po přednesu závěrečného návrhu obou zástupců účastníků řízení právní zástupkyně vedlejších účastníků vyzvána, podle názoru stěžovatelky však nikoliv již v intencích ustanovení §5 o. s. ř., zda nemíní změnit petit žaloby. Právní zástupkyně vedlejších účastníků následně požádala o odročení jednání za účelem písemného doplnění, popř. jiné dispozice se žalobou. Ač stěžovatelka namítala nepřípustnost změny petitu podle ustanovení §216 odst. 2 o. s. ř. a opakovaně upozorňovala na nerovnost účastníků v řízení, kdy jednomu účastníku jsou poskytována poučení nejen o procesních právech, ale i o hmotněprávních náležitostech žaloby, bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2006, č. j. 10 Co 502/2005-236, 10 Co 503/2005-236, změně petitu vyhověno s tím, že stěžovatelka je povinna vydat žalobcům předmětný dům. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, kdy dovolací důvod spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jenž stěžovatelka spatřovala v řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále v řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem ze strany obou předchozích soudních instancí. Nejvyšší soud ČR však usnesením ze dne 29. 11. 2006, č. j. 28 Cdo 2780/2006-264, dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se s uvedenými právními otázkami vypořádal, event. stěžovatelku odkázal na svá předchozí rozhodnutí o této otázce, pouze odcitoval několik rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, kterými však podle názoru stěžovatelky nebyly tyto otázky řešeny.
4. Stěžovatelka má za to, že řízení před obecnými soudy především neproběhlo v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny bez zbytečných průtahů, neboť trvalo téměř 16 let, což nemůže být dobou přiměřenou, tak jak předvídá i čl. 6 Úmluvy. Zejména stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že mezi léty 1998 a 2000 byl předmětný spis založen ve spisovně okresního soudu, aniž byl učiněn jakýkoliv procesní úkon. Dále má stěžovatelka za to, že v průběhu řízení bylo porušeno její právo na projednání věci u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a právo na rovnost účastníků řízení, zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť původní žaloba byla podána na základě §132 o. z., přičemž účastník je povinen vylíčit skutkové okolnosti s tím, že následné právní posouzení spočívá výlučně na soudu. Poučovací povinnost soudu dle ustanovení §5 o. s. ř. se vztahuje pouze a toliko na procesní práva a povinnosti. Stěžovatelka má za to, že podání vedlejších účastníků učiněné k vyzvání Okresního soudu v Chomutově k odstranění vad podání ze dne 14. 12. 2001 bylo obsahově novou žalobou a dále opětovná výzva ze strany odvolacího soudu dne 27. 3. 2006 ke změně petitu, představují porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, spočívající v narušení rovnosti účastníků řízení, přičemž krom toho se podle názoru stěžovatelky dostalo vedlejším účastníkům hmotněprávního poučení. Stěžovatelka zastává názor, že zrušení prvoinstančního rozsudku ze dne 29. 9. 1998 usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2001 bylo v rozporu s uvedenými zásadami spravedlivého procesu, pročež je následný proces zatížen vadou, jež má za následek zásah do vlastnického práva stěžovatelky (čl. 11 odst. 1 Listiny).
5. Stěžovatelka předmětnou kupní smlouvu uzavřela, aniž by si byla vědoma eventuálního rozporu s cenovým předpisem, tak jak je tvrzeno v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecných soudů. Kupní cena byla určena ze strany prodávajícího, tj. čs. státu, dle znaleckého odhadu, jemuž neměla důvod nevěřit. Na základě znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce měla být ke dni prodeje hodnota předmětné nemovitosti dvojnásobná, než byla uvedena v kupní smlouvě. Stěžovatelka žádným svým jednáním tvrzený rozpor s právními předpisy nezavinila a přesto jí byla uložena povinnost nemovitost vydat. Vzhledem ke všem shora uvedeným argumentům stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud jednak vyslovil, že postupem Okresního soudu v Chomutově, spočívajícím v průtazích ve věci, bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 7 C 227/90, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově.
7. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že ke stěžovatelkou tvrzeným porušením ústavněprávních předpisů může pouze uvést, že v daném občanském soudním řízení nebylo postupováno v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a nedošlo k zásahům do práv stěžovatelky chráněných ústavněprávními předpisy. Pokud je stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toho názoru, že uvedené občanské soudní řízení bylo zatíženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba zdůraznit, že úkolem dovolacího řízení tu bylo především posoudit, zda šlo o dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1, zejména písm. c) a odst. 3 o. s. ř. V odůvodnění jeho usnesení ze dne 29. 11. 2006 bylo pak v odpovídajícím rozsahu vysvětleno (i s odkazy na uveřejněnou judikaturu obecných soudů i na právní závěry z některých nálezů Ústavního soudu ČR), že tu nešlo o dovolání, které by směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla řešena právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázka, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Podle názoru senátu Nejvyššího soudu ČR není ústavní stížnost opodstatněná.
8. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Podle jeho názoru nebylo soudy zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani do jejího vlastnického práva. Stěžovatelka nabyla nemovitost za okolností naplňujících ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
9. Okresní soud v Chomutově ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že rozhodnutími a postupem v rámci civilního řízení soudního označených soudů nedošlo k porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv. Okresní soud odkazuje na svůj právní názor a skutková zjištění, jak jsou uvedena v jeho rozsudku ze dne 27. 1. 2005 a na tomto názoru setrvává i v řízení o ústavní stížnosti. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
10. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
11. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesla již v podaném odvolání ze dne 7. 3. 2005, v řízení před odvolacím soudem a v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 8. 2006. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že odvolací soud se zmíněnými námitkami stěžovatelky zabýval, ale nepřisvědčil jim. Nejvyšší soud pak tyto námitky posoudil v rozsahu zákonem stanovených dovolacích důvodů. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá průtahy, ke kterým mělo dojít v řízení před Okresním soudem v Chomutově. K této námitce stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že v judikatuře Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, dostupný www.judikatura.cz) jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení, přičemž z této skutečnosti musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností. Tato podmínka však není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78, str. 243).
13. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb."), bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena i možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
14. Pokud by tedy Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo, a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je proto v této části nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/07, dostupný www.judikatura.cz).
15. Meritum ústavní stížnosti spočívá v námitkách stěžovatelky k překročení rozsahu poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř., jak byla tato uplatněna v daném řízení ze strany nalézacího a odvolacího soudu. Změnu žaloby učiněnou vedlejšími účastníky k výzvě Okresního soudu v Chomutově k odstranění vad jejich podáním ze dne 14. 12. 2001 považuje stěžovatelka obsahově za novou žalobu, přičemž další výzvou, učiněnou ze strany odvolacího soudu dne 27. 3. 2006 ke změně petitu, se podle stěžovatelky dostalo vedlejším účastníkům hmotněprávního poučení. Zrušení prvoinstančního rozsudku ze dne 29. 9. 1998 rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2001 s uložením poučovací povinnosti prvoinstančnímu soudu podle ustanovení §5 o. s. ř. vedlejším účastníkům bylo podle názoru stěžovatelky v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a celkově v důsledku výše uvedených pochybení tak došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a práva vlastnického.
16. Smyslem ustanovení §5 o. s. ř. je poučit účastníky řízení o tom, jaká práva jim přiznávají, ale zároveň i jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy. V souvislosti s ustanovením §43 odst 1 o. s. ř. je v případě vadného podání povinností soudu poučit účastníky o tom, jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných tak, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. V souvislosti s restitučními zákony Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že v restitučním řízení, při všech jeho specifických podmínkách a při zachování rovnosti účastníků, je nutno především věnovat zvýšenou pozornost splnění poučovací povinnosti účastníků o jejich právech a povinnostech (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 105/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 13, č. 4, str. 21). V tomto směru není úkolem soudů poskytnout účastníku návod, jak dosáhnout zamýšleného cíle, ale učinit vhodná opatření, směřující k odstranění nedostatků návrhu. Pokud jde o tvrzené překročení poučovací povinnosti soudem I. stupně, pak Ústavní soud konstatuje, že vedlejší účastníci podali svoji žalobu ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a smyslem zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2001 a následného poučení vedlejších účastníků prvoinstančním soudem bylo vyjasnění "jakého rozhodnutí soudu a z jakého důvodu se vedlejší účastníci domáhají" (č.l. 71). Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelka svoji námitku stran učiněné poučovací povinnosti prvoinstančního soudu uplatnila až v ústavní stížnosti a odvolací a dovolací soud se s ní tedy nemohly vypořádat. K námitce překročení poučovací povinnosti odvolacím soudem Ústavní soud shledává, že v tomto případě byla právní zástupkyně vedlejších účastníků poučena o tom, že "ve výroku II (okresního soudu) v situaci, kdy nebyla předložena konkrétní dohoda (o vydání domu) jsou pochybnosti o určitosti a vykonatelnosti" (č.l. 223), k čemuž právní zástupkyně vedlejších účastníků požádala o odročení jednání za účelem písemného doplnění, popř. jiné dispozice s žalobou. Ústavní soud v tomto poučení, tím spíše s ohledem na výše uvedenou specifičnost restitučních řízení, nespatřuje soudem poskytnutý návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, jak vytýká stěžovatelka. Pokud dále stěžovatelka namítá, že změna žaloby učiněná vedlejšími účastníky k vyzvání Okresního soudu v Chomutově k odstranění vad představuje obsahově novou žalobu, pak s touto námitkou se dostatečně vypořádal již odvolací soud a vyjádřil se k ní ve stejném smyslu i soud dovolací. Ústavní soud neshledává v této souvislosti argumentaci odvolacího a dovolacího soudu za vybočující z mezí ustálené soudní praxe, tím spíše, že v tomto směru Ústavní soud ve svých nálezech opakovaně zdůraznil, že řízení o restitučních nárocích jsou specifická právě tím, že v jejich průběhu jde o posouzení oprávněnosti nároků, uplatněných podle restitučních zákonů sledujících odstranění křivd způsobených v minulosti státem, a právě proto by stát a jeho orgány - tedy i soudy - v těchto věcech neměly lpět na ryze formálním přístupu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 190/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 72, str. 203). Stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces proto Ústavní soud neshledal, přičemž k namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, upravujícího ochranu vlastnického práva, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ze vztahu rehabilitačních zákonů k čl. 11 odst. 1 Listiny vyplývá, že daným právním řešením je preferováno postavení původních vlastníků, kdy každý případ je ale třeba posuzovat individuálně, přičemž je na posouzení obecného soudu, aby rozhodl, zda účastníci splňují podmínky, které jsou stanoveny zákonem pro osoby oprávněné i osoby povinné, a aby podle toho i v této složité situaci rozhodl o vydání či nevydání věci. Jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny.
17. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že předmětnou kupní smlouvu uzavřela, aniž by si byla vědoma eventuálního rozporu s cenovým předpisem, a ani tento rozpor s právními předpisy nezavinila. V ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je stanoveno, že fyzická osoba je povinnou osobou tehdy, jestliže předmětné nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů spočívající ve zjištění, že stěžovatelka a její manžel nabyli nemovitosti za cenu nižší než odpovídala vyhlášce č. 182/1988 Sb. Cena předmětné nemovitosti byla znaleckým odhadem, zpracovaným původním znalcem v roce 1989, stanovena na 90.192,- Kč. Znalec ustanovený soudem však stanovil v roce 2004 cenu nemovitosti podle tehdy platného cenového předpisu na 178,162,- Kč. Stěžovatelka tedy nabyla nemovitost s cenovým rozdílem téměř 50% ceny nemovitosti ve svůj prospěch, i když, jak vyšlo v řízení najevo, ona sama se svým tehdejším manželem původního znalce nevybírala a ani neměla možnost ovlivňovat jeho postup při oceňování nemovitostí. Příslušná úprava §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích však neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo porušením tehdy platné právní úpravy, ale postavení povinné osoby váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 301/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, č. 79, str.155).
18. Jak již Ústavní soud výše konstatoval, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, až na případy, kdy opodstatněnost ústavní stížnosti je dána skutečností, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud se danou ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že tvrzený zásah do jejích základních práv neshledal. Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že v restitučních záležitostech, k nimž patří i posuzovaný případ, je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 10/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, č. 62, str. 121). Restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována.
19. K opakované námitce stěžovatelky stran dotčení jejího práva na spravedlivý proces, zahrnujícího v sobě i právo na projednání věci u nezávislého a nestranného soudu a právo na rovnost účastníků řízení, Ústavní soud připomíná, jak uvádí opakovaně ve svých rozhodnutích, že rozsah tohoto práva je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená pak sama o sobě upření práva na spravedlivý proces.
20. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah a nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu