ECLI:CZ:US:2008:4.US.521.06.1
sp. zn. IV. ÚS 521/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Š. N. B., právně zastoupené advokátkou JUDr. Ludmilou Maškovou, Říčanská 7, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 5. 2004, č.j. 23 C 31/2003-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2006, č.j. 16 Co 60/2006- 169, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2005, č.j. 29 Odo 582/2005-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož stěžovatelka brojila proti výše citovaným rozsudkům obecných soudů.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č.j. 23 C 31/2003-83, vyhověl návrhu žalobců a určil, že společnými členy družstva „Družstvo Červenkova“ jsou manželé K. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala odvolání, kterému Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, č.j. 12 Co 425/2004-104, vyhověl a žalobu na určení, že žalobci jsou společnými členy družstva, zamítl. Do tohoto rozsudku Městského soudu v Praze podali žalobci dovolání a Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č.j. 29 Odo 582/2005-149, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Městský soud v Praze pak veden právním názorem dovolacího soudu prvoinstanční rozsudek potvrdil, a to rozsudkem ze dne 2. 5. 2006, č.j. 16 Co 60/2006-169. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala dovolání a současně však z opatrnosti i předmětnou ústavní stížnost, neboť se domnívá, že napadenými rozsudky bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnického práva a práva na spravedlivý proces zaručené Ústavou a Listinou základních práv a svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
II.
Jak vyplývá ze samotného návrhu stěžovatelky, došlo v předmětném případě k souběhu ústavní stížnosti a dovolání. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelka není před podáním ústavní stížnosti nucena podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatelka této možnosti přesto využije, běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena.
Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud ČR, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud ČR, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze takto předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně. Poté, co v dané věci rozhodne Nejvyšší soud ČR, bude si stěžovatelka moci podat novou ústavní stížnost, v níž bude moci zohlednit právní názory Nejvyššího soudu.
Aktuálně pak lze odkázat též na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soffer proti České republice ze dne 8. 11. 2007.
Vzhledem k tomu, že z přípisu Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008 vyplynulo, že citovaný soud ve věci sp. zn. 29 Odo 1393/2006 dosud nerozhodl, odmítl Ústavní soud návrh stěžovatelky v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2008
Michaela Židlická
soudce zpravodaj