ECLI:CZ:US:2008:4.US.61.08.1
sp. zn. IV. ÚS 61/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno - venkov, Brno, Příkop 6, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem Brno, Lidická 23b, směřující proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 10. 2007, č.j. 12 Nc 8553/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel jako soudní exekutor vydal dne 9. 7. 2007 příkaz k úhradě nákladů exekuce, proti kterému podal povinný dne 6. 8. 2007 námitky. Povinný nesouhlasil se stanovením odměny soudního exekutora ve výši 11.220,- Kč, neboť dlužnou částku uhradil sice až po nařízení exekuce, ale přesto dobrovolně k rukám oprávněného. Okresní soud v Pardubicích se neztotožnil s názorem povinného, že stěžovateli nenáleží žádná odměna. Avšak s ohledem na skutečnost, že povinný plnil částečně dobrovolně a stěžovatel jako soudní exekutor provedl v řízení jen základní úkony, snížil okresní soud odměnu stěžovatele za analogického použití ust. §11 odst. 3 vyhl.č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud přitom vycházel z nálezu pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 8/06, ze kterého vyplývá, že odměna soudního exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. V intencích tohoto nálezu zohlednil soud konkrétní okolnosti posuzovaného případu a určil odměnu ve výši 3.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž namítá, že z předložené kopie exekučního spisu je jednoznačně zřejmé, že povinný plnil v rámci pravomocně nařízené exekuce a v přímém důsledku činnosti exekutora. Stěžovatel má za to, že je nesporné, že příčinou uhrazení dluhu povinného byl tlak, který na něj vyvinulo exekuční řízení a úkony učiněné stěžovatelem jako soudním exekutorem. Dále stěžovatel rozebírá jednotlivá relevantní ustanovení právních předpisů, která stanovení odměny soudního exekutora upravují. Dovozuje z nich, že okresní soud stanovil výši odměny nesprávně. Tím zasáhl do základních práv stěžovatele, neboť dle názoru stěžovatele nerespektoval zákon, porušil stěžovatelovu rovnost v právech a zasáhl i do stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy zásadně jevem výjimečným a je vázán na splnění výše naznačených podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, to by odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. V posuzované věci okresní soud použil metody analogie a rozhodl v souladu se závěry vyslovenými v nálezu pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 8/06. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, jeho tradiční zdrženlivost v zásazích do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci nemá. Nepřípadné je v tomto směru tvrzení stěžovatele o porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, neboť z něho neplyne žádné jeho konkrétní základní právo, a jeho porušení by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny základních práv a svobod.
Kromě toho se Ústavnímu soudu, vzhledem k výši rozdílu mezi částkou, kterou stěžovatel požaduje, a částkou, kterou mu soud jako odměnu soudního exekutora přiznal, jeví celá věc natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny, a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. obdobný přístup v usnesení sp. zn. III.ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, č. 43).
Ústavní soud konstatuje, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, a Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu