ECLI:CZ:US:2008:4.US.686.06.1
sp. zn. IV. ÚS 686/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Plíškovice, JUDr. Vladimíra Papeže, Tovačovského 3161, Kroměříž, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Švihlou, nám. Přemysla Otakara II. č. 32, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. 33 Odo 86/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004 sp. zn. 11 Cmo 83/2004 byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 12 Cm 786/96, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 4.768.960,- Kč. Ve věci podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006 sp. zn.33 Odo 86/2005 odmítnuto.
Stěžovatel ve svém návrhu brojí proti té skutečnosti, že obecné soudy neprovedly prakticky žádné důkazy, které navrhoval ve svém podání v roce 1998 a 2001. V důsledku plynutí času tyto důkazy ztratily svoji hodnotu a staly se v podstatě bezcennými. Dle náhledu stěžovatele došlo uvedeným jednáním k zásahu do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Z ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento se v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval především otázce přípustnosti dovolání, přičemž důvody pro jeho přípustnost neshledal. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svoji již ustálenou judikaturu, z níž je zřejmé, že otázka přípustnosti dovolání je na posouzení Nejvyššího soudu a Ústavní soud je oprávněn přezkoumat pouze to, zda označený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo odvolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Řečeno jinými slovy, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení „zásadního významu“ právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění přípustnosti dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu zpochybnit.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel svým návrhem žádné jiné rozhodnutí obecných soudů nenapadá, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu