ECLI:CZ:US:2008:4.US.705.06.1
sp. zn. IV. ÚS 705/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Josefem Vávrou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Donín 170, 463 34 Hrádek nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2006 sp. zn. 5 Tdo 868/2006, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2006 sp. zn. 10 To 72/2006 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. prosince 2005 sp. zn. 3 T 102/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. listopadu 2006 se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že označené soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny, s čl. 37 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 3 T 102/2005 a sp. zn. 3 Nt 905/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. prosince 2005 sp. zn. 3 T 102/2005 uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona, dále pod body 1b, 3b, 4b a 5b i trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a pod body 1a, 2, 3a, 4a, 5a i trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §250 odst. 3 trestního zákona, za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odění svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl uznán povinným zaplatit poškozeným náhradu škody. Na základě odvolání podaného jak státním zástupcem, tak i stěžovatelem, Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. března 2006 sp. zn. 10 To 72/2006 rozhodl tak, že k odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestnými činy neoprávněného podnikání, podvodu a zpronevěry a výroku o náhradě škody stěžovateli uložil podle §250 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele jako neodůvodněné odmítl. Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. července 2006 sp. zn. 5 Tdo 868/2006 odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitky uváděné stěžovatelem, které jsou prakticky totožné s námitkami uváděnými v odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, nejsou důvodné, zvláště když stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku požaduje změnu skutkového stavu a teprve na tomto základě pak dovozuje nesprávné právní posouzení skutku. Podle závěrů učiněných Nejvyšším soudem, dovoláním stěžovatel napadl údajně nesprávné skutkové zjištění a nesprávné hodnocení důkazů, tyto dovolací důvody však neodpovídají odvolacím soudem náležitě vyhodnocenému obsahu spisového materiálu a zcela správným závěrům, které odvolací soud učinil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze uvedl, která ustanovení Listiny byla podle jeho názoru porušena, tato svá tvrzení však nijak nekonkretizoval ani nerozvedl ústavně právní argumentací. Současně uvedl, že ve své trestní věci bude podávat návrh na povolení obnovy řízení a současně podnět k podání stížnosti pro porušení zákona a ústavní stížnost bude odůvodněna nebo vzata zpět na základě výsledku návrhu na povolení obnovy řízení a podnětu stížnosti pro porušení zákona. Žádné doplnění ústavní stížnosti Ústavnímu soudu však doručeno nebylo.
Ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 3 Nt 905/2006 se podává, že návrh na povolení obnovy řízení doručený stěžovatelem Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi dne 12. prosince 2006, byl usnesením tohoto soudu ze dne 16. ledna 2008 sp. zn. 3 Nt 905/2006 zamítnut z důvodu, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení tak, jak je vymezuje ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Na základě stěžovatelem podané stížnosti pak Krajský soud v Praze jako stížnostní soud napadené usnesení přezkoumal, zjistil že stížnost není důvodná a proto ji jako nedůvodnou usnesením ze dne 19. února 2008 sp. zn. 10 To 58/2008 zamítl.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a proč výpovědi stěžovatele neuvěřily. Ve věci rozhodující soudy se námitkami vznesenými stěžovatelem jak v odvolání, tak i v dovolání podrobně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestné činy měly vliv a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel přisouzených trestných činů dopustil. Porušení zásady volného hodnocení důkazů nebylo shledáno a rovněž nebylo shledáno, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné dále opakovat argumentaci již uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí a proto v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí odkazuje.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.).
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu