ECLI:CZ:US:2008:4.US.706.08.1
sp. zn. IV. ÚS 706/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. V., právně zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Havířov, Dělnická 1a/434, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2007, č.j. 11 Tdo 1104/2007-312 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. června 2007, č.j. 5 To 266/2007-270, a o návrhu na náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 19. dubna 2007, č.j. 101 T 48/2006-234, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců. Současně byl zrušen výrok o vině a trestu Okresního soudu v Karviné, ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 3 T 45/2004, který nabyl právní moci dne 1. června 2004, jímž byl stěžovateli uložen souhrnný trest k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 15. března 2003, sp. zn. 102 T 157/2003, za skutky pod body 2, 3 a 4, jakož i všech rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. Dále byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit poškozené společnosti částku 47.384,- Kč. Ve zbytku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele proti rozsudku zrušil citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě výrok o trestu a stěžovatele nově odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a pěti měsíců. Současně zrušil i výrok o souhrnném trestu Okresního soudu v Karviné, ze dne 28. dubna 2004, č.j. 3 T 45/2004-50, který nabyl právní moci dne 1. června 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.
Dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel ve svém obsáhlém podání brojil především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, kterému vyčítal, že se nevypořádal řádně s jeho námitkami, přičemž jedné z námitek přisvědčil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Mělo se jednat se o absenci subjektivní stránky trestného činu. Zásahem do jeho práv však bylo i rozhodnutí odvolacího soudu, který při svém přezkumu neodstranil důsledky vadného hodnocení důkazů soudem nalézacím.
Stěžovatel se ve svém podání dovolával nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, podle kterého nemůže Nejvyšší soud ČR učinit v řízení o dovolání závěr o zjevné neopodstatněnosti pouhým konstatováním, že znění ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neumožňuje dovolacímu soudu přezkoumávat, zda byl skutek skutečně prokázán, protože je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Podle stěžovatele Nejvyšší soud ČR tomuto zákazu nedostál, přestože stěžovatel na citovaný nález v dovolání poukázal.
Podle stěžovatele Nejvyšší soud ČR, pokud v napadeném rozhodnutí uváděl, co z provedených důkazů plyne, ve vztahu ke skutkovému závěru o podvodném úmyslu činil skutková zjištění. Neprovedl však přezkum jejich správnosti v souvislosti s tvrzením stěžovatele. Závěrem uvedl, že nesouhlasí s tím, jak se s jeho obhajobou vypořádal soud prvého a druhého stupně, když jejich závěry nemohou být správné a logické. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Současně se na Ústavní soud obrátil i se žádostí, aby Ústavní soud rozhodl v případě, kdy jeho ústavní stížnost neodmítne, o tom, že náklady na jeho právní zastoupení zaplatí stát, v souladu s ustanovením §83 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 101 T 48/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu nalézacího soudu je patrné, že stěžovatel byl trestně stíhán pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit tím, že zakoupil tři "dotované mobilní telefony", přičemž přistoupil na podmínky, které nedodržel. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 16. listopadu 2006, č.j. 101 T 48/2006-181, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců. Současně byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit poškozené společnosti částku 86.667,- Kč. Dále, z důvodu rozhodnutí o souhrnném trestu, zrušil předchozí rozhodnutí, jak již bylo výše uvedeno.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. ledna 2007, č.j. 5 To 832/2006-204, tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu I. stupně aby v ní učinil rozhodnutí nové. Důvodem takového postupu odvolacího soudu byla skutečnost, že nalézací soud se u hlavní líčení dopustil procesních pochybení, kterými byl stěžovatel zbaven například možnosti vyjádřit se ke znaleckému posudku. Dále krajský soud přikázal přehodnotit vzniklou škodu s ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl v čase, ve kterém měla jeho jednáním vzniknout část škody, ve výkonu trestu odnětí svobody pro jiný trestný čin. Přikázal tedy nalézacímu soudu, aby doplnil dokazování a v odůvodnění rozsudku následně všechny provedené důkazy vyhodnotil, vyložil, které skutkové okolnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení řídil. Přikázal soudu napravit podstatné vady původního řízení i rozsudku, spočívající zejména v neúplnosti a nejasnosti skutkových zjištění.
V důsledku tohoto usnesení okresní soud nově rozhodl výše citovaným rozsudkem, zároveň nově rozhodl o výši škody a o povinnosti stěžovatele k její náhradě. V novém rozsudku se nalézací soud vypořádal s veškerými výtkami odvolacího soudu, v důsledku čehož krajský soud pouze moderoval výši trestu odnětí svobody s ohledem na snížení škody, kterou stěžovatel svým jednáním způsobil a stěžovatele nově odsoudil k nižšímu souhrnnému trestu odnětí svobody.
Pokud stěžovatel brojí proti těmto rozhodnutím, aniž by uvedl v čem konkrétně shledává zkrácení ve svých základních právech, konstatuje Ústavní soud že závěry soudu prvého a druhého stupeň jako nelogické neshledal.
Jak je z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR patrné, není možné převzít závěr stěžovatele o tom, že dovolací soud posuzoval toliko soulad zda výrok o vině dle skutkové věty obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Případně že tak učinil, aniž by vzal v úvahu v dovolání uplatněné námitky týkající se vad řízení před soudy prvého a druhého stupně nebo bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán. K takovému postupu Nejvyššího soudu ČR v rozporu s nálezem Ústavního soudu II. ÚS 669/05 v projednávané věci nedošlo. Nejvyšší soud ČR pak dovolání odmítl, když konstatoval, že je sice částečně opodstatněné, nicméně vada nedosahuje intenzity, pro kterou by třeba vydat kasační rozhodnutí, neboť dané důvody nejsou způsobilé podstatnou měrou změnit postavení dovolatele.
Nejvyšší soud ČR vzal v úvahu námitky jak stěžovatele v dovolání, tak i Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání a v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí se s nimi vypořádal. Pokud tak učinil za situace, kdy nedošlo ke stěžovatelem očekávané změně, resp. zrušení odsuzujícího rozsudku, není takový závěr sám o sobě možno považovat za zkrácení v právu na spravedlivý proces, jak stěžovatel namítl v ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích namítaná pochybení a dospěl k závěru, že obecné soudy v projednávané věci stěžovatele postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily. Právo stěžovatele na spravedlivý proces tak narušeno nebylo.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu