ECLI:CZ:US:2008:4.US.730.08.1
sp. zn. IV. ÚS 730/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem, se sídlem Generála Svobody 788 Nový Bor, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 92/2007-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 3. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která podáním doručeným dne 18. 8. 2008 byla doplněna tak, aby splňovala náležitosti na ní zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("dále jen zákon o Ústavním soudu"), kladené. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 92/2007-359 ze dne 8. ledna 2008. Tímto rozhodnutím měla být porušena základní subjektivní práva (svobody) stěžovatele, která mu plynou z čl. 90 Ústavy a z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ke skutkovému stavu lze dodat, že stěžovatel byl zaměstnancem společnosti Diamo, státní podnik se sídlem ve Stráži pod Ralskem (dále jen "státní podnik" nebo též "zaměstnavatel"). Dne 29. 5. 1991 dál státní podnik stěžovateli výpověď (kterou stěžovatel téhož dne převzal) z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice na pracovišti určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby. V souladu s tehdy platným Zákoníkem práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zák. práce"), resp. s jeho ustanovením §46 a §47 platilo, že byla-li zaměstnancům dána výpověď z důvodů stanovených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) - d) zák. práce, měl zaměstnavatel povinnost zaměstnancům pomáhat při získání nového vhodného zaměstnání (§47 odst. 1 zák. práce). To, zda tato pomoc zaměstnavatele ve svém důsledku vedla k nalezení nového vhodného zaměstnání či nikoli, přitom nemělo vliv na dobu trvání, resp. na okamžik skončení výpovědní doby. Byla-li však výpověď dána zaměstnancům, jež splňovali podmínky definované v ustanovení §47 odst. 2 zák. práce (jednalo se o zaměstnance sociálně či zdravotně znevýhodněné), výpovědní doba v jejich případě skončila teprve tehdy, když zaměstnavatel toto nové výhodné zaměstnání nalezl (§47 odst. 2 zák. práce). Zaměstnavatel však povinnost pomáhat při získání nového vhodného zaměstnání (§47 odst. 1 zák. práce), případně povinnost zajistit zaměstnanci nové vhodné zaměstnání (§47 odst. 2 zák. práce), neměl, pokud zaměstnanec ještě před výpovědí odmítl přejít na jinou pro něho vhodnou práci nebo pokud zaměstnanec odmítl bez vážného důvodu nové vhodné zaměstnání, které mu zaměstnavatel zajistil (§47 odst. 3 zák. práce). Z obsáhlé rekapitulace obsažené v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, jakož i z ústavní stížnosti samé, přitom plyne mj. to, že stěžovatel patřil do skupiny zaměstnanců uvedených v ustanovení §47 odst. 2 zák. práce. Proto mu zaměstnavatel po dosažení nejvyšší přípustné expozice nabídl jinou pro něho vhodnou práci (celkem se jednalo o tři nová pracovní zařazení stěžovateli nabídnutá). Na tuto novou vhodnou práci však stěžovatel odmítl přejít proto, že podle jeho názoru měl v době dání výpovědi zaměstnavatel pro něj vhodnější práci technologa. Tento krok stěžovatele zaměstnavatel posoudil tak, že v souladu s ustanovením §47 odst. 3 zák. práce není dále povinen stěžovateli při získání nového vhodného zaměstnání pomáhat, ani mu jej zajistit. Proto dal stěžovateli výše zmíněnou výpověď, kdy po uplynutí výpovědní doby byl stěžovatel propuštěn. Nové zaměstnání se stěžovateli podařilo nalézt v roce 1993 s tím, že zde pracoval do roku 2003. Dne 29. 3. 1997 podal stěžovatel (tehdy žalobce) žalobu k okresnímu soudu, v níž se domáhal určení, že "výpovědní doba u žalované organizace trvá". Přitom je třeba konstatovat, že celou věc posuzovaly obecné soudy (okresní, krajský i Nejvyšší soud) několikrát. Posledním rozhodnutím je přitom rozsudek Nejvyššího soudu napadený touto ústavní stížností. V dovolání, jež bylo tímto rozsudkem v té jeho části, kterou se stěžovatel (tehdy dovolatel) domáhal určení, že "výpovědní doba žalobce u žalovaného trvá", zamítnuto a v té jeho části, v níž stěžovatel (tehdy dovolatel) tvrdil, že odvolací soud sám nerespektoval ustanovení §118a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a pochybil rovněž v tom, že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nerespektování ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř., odmítnuto, stěžovatel argumentoval zejména tak, že ustanovení §47 odst. 2 zák. práce nelze vykládat tak, že zaměstnavatel je povinností mu v tomto ustanovení stanovených zbaven tehdy, pokud si zaměstnanec jiné pro něho vhodné zaměstnání najde sám. Nadto v dovolání výslovně konstatuje, že práce, která mu byla ze strany zaměstnavatele nabídnuta, byla pouze práce pro něj nevhodná, nemůže být proto na něj aplikováno ustanovení §47 odst. 3 zák. práce.
Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i napadnuté rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Pokud se týká stěžovatelovy námitky, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí "nenapravil zjevnou nesprávnost rozhodnutí krajského soudu", pak lze mít za to, že stěžovatel se neztotožnil s názorem krajského soudu, který je podle Nejvyššího soudu správný, a sice, že nalezne-li si zaměstnanec sám nové pro něho vhodné zaměstnání, zbaví tím zaměstnavatele povinnosti zajistit mu nové vhodné zaměstnání. Nejvyšší soud i soud krajský přitom podle Ústavního soudu interpretovaly a aplikovaly předmětná ustanovení zcela správně, když dospěly k názoru, že jejich vůdčí myšlenkou je chránit znevýhodněné zaměstnance před nepříznivou situací, kterou ztráta zaměstnání bezesporu je a se kterou by se sami mohli jen těžko vyrovnat. Účelem těchto ustanovení tedy není "křečovité lpění" na tom, aby zaměstnavatel zajistil zaměstnanci jiné pro něho vhodné zaměstnání i v situaci, kdy si ho zaměstnanec zajistil sám. Navíc v právě projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že státní podnik stěžovateli nabídl, že může přejít na jinou pro něho vhodnou práci. Je rovněž přirozené, že pokud stěžovatel uzavřel se svým novým zaměstnavatelem pracovní smlouvu, lze předpokládat, že práci, kterou takto získal, považoval pro sebe za vhodnou už jen proto, že u tohoto zaměstnavatele zůstal celých deset let a nenašel si zaměstnání "vhodnější". Co se rozumí "vhodnou prací", která je zaměstnanci nabídnuta ještě před dáním výpovědi, definovalo ustanovení §37 odstavec odst. 5 zák. práce. "Vhodné zaměstnání" (tedy zaměstnání, které zaměstnavatel zajistí zaměstnanci "vně sebe sama", a to až poté, co pro zaměstnance sám nemá jinou vhodnou práci) definoval dříve platný zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (§1 tohoto zákona). Lze si přitom povšimnout, že jak "vhodné zaměstnání", tak "vhodná práce" je definována pomocí objektivních kritérií, které jsou (resp. byly) dostatečným garantem toho, že "nová vhodná práce" či "nové vhodné zaměstnání" zajistí, že zaměstnanec nebude ve svých právech nepřiměřeně poškozen. Jejich úkolem však není zajistit zaměstnanci "to nejvhodnější zaměstnání" (resp. "tu nejvhodnější práci"), neboť takovýto požadavek by byl vůči zaměstnavateli nespravedlivý a byl by pro něj jen těžko realizovatelný. Smysl ustanovení §47 zák. práce tak spočíval ve snaze zákonodárce zajistit, aby společensko-sociální postavení definované skupiny zaměstnanců oscilovalo v určitých přiměřených hranicích, čili není apriorně vyloučeno, že se mohlo do jisté míry zhoršit. Výše uvedená východiska nejsou nadto zpochybněna ani vyhláškou FMPSV č. 102/1987 Sb., resp. vyhláškou FMPSV č. 19/1991 Sb., která nahradila citovanou vyhlášku č. 102/1987 Sb. Obě vyhlášky (§2 - §4 vyhlášky č. 19/1991 Sb. a §2 vyhlášky č. 102/1987 Sb.) počítaly s převáděním pracovníků na jiná vhodná pracoviště, s jejich rekvalifikací i s jejich případným propuštěním, což jim bylo finančně kompenzováno. Nadto je vhodné připomenout, že podle rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 12. 2004, č.j. 16 C 1987/97-237, který se mj. zabýval i tvrzením, že zaměstnavatel měl v době dání výpovědi pro stěžovatele jinou vhodnou práci technologa, kterou mu však nenabídl, stěžovatel měl možnost přejít na "tři pro něj vhodná pracovní místa (která navíc byla v místě sjednaného výkonu práce)", toto však odmítl, i přesto, že podle názoru Okresního soudu v České Lípě zaměstnavatel pro stěžovatele jinou vhodnou práci neměl. Již bylo poznamenáno výše, že Ústavní soud nenáleží do soustavy obecných soudů, proto, posuzuje-li ústavnost řízení před obecnými soudy, vychází v prvé řadě z důkazů a zjištění, ke kterým dospěly samy obecné soudy. Právě uvedené tvrzení Okresního soudu v České Lípě považuje tedy Ústavní soud za prokázané.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že nebyl krajským soudem opětovně poučen podle ustanovení §118a o. s. ř., pak se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem dovolacího soudu, který je prezentován v napadeném rozhodnutí. Takovýto výklad odpovídá i judikatuře Ústavního soudu (viz např. usnesení IV. ÚS 3139/07, usnesení III. ÚS 526/07, usnesení II. ÚS 511/05 a další). Rovněž lze podle Ústavního soudu souhlasit s názorem dovolacího soudu, pokud se týká nesdělení obsahu přednesů a doposud provedených důkazů při změně obsazení senátu (§119 odst. 3 o.s.ř.), kdy dovolací soud v tomto dovolateli - nyní stěžovateli - přisvědčil, nicméně konstatoval, že tato vada v řízení nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle názoru Ústavního soudu nemohla tato vada způsobit porušení práva na zákonného soudce.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, č.j. 21 Cdo 92/2007-359 ze dne 8. ledna 2008, nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavní soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu