ECLI:CZ:US:2008:4.US.784.07.1
sp. zn. IV. ÚS 784/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti JUDr. Evy Krásné, advokátky se sídlem v Praze 6, Terronská 56, jako správce konkurzní podstaty úpadce Vít Potraviny, a. s., zastoupené JUDr. Romanem Kozlem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Žitná 47, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 841/2005, ze dne 14. prosince 2006, rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 54 Co 584/2004, ze dne 9. března 2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 38 C 121/2004-40, ze dne 12. srpna 2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásady vázanosti soudce zákonem, upravené v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, a práva stěžovatelky (resp. dlužníka Vít Potraviny, a. s.) vlastnit majetek, upraveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem, č. j. 38 C 121/2004-40, ze dne 12. srpna 2004, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala toho, aby vedlejšímu účastníku České spořitelně, a. s., byla uložena povinnost zaplatit do konkurzní podstaty úpadce Vít Potraviny, a. s., částku 109.974.913,46 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudkem, sp. zn. 54 Co 584/2004, ze dne 9. března 2005, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podané dovolání pak Nejvyšší soud ČR rozsudkem, sp. zn. 29 Odo 841/2005, ze dne 14. prosince 2006, zamítl, když předtím shledal dovolání přípustným, neboť konstatoval zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spočívající ve výkladu ustanovení §501 odst. 2 obch. z.
3. Podle názoru stěžovatelky došlo v jejím případě k porušení úvěrové smlouvy ze dne 7. 11. 1997, kterou uzavřel úpadce Vít Potraviny, a. s., (dlužník) s vedlejším účastníkem Českou spořitelnou, a. s., (věřitelem), a to ze strany vedlejšího účastníka, neboť tento neposkytl úvěr dlužníkovi tak, že by peněžní prostředky převáděl na běžný, popřípadě jiný účet dlužníka. Vedlejší účastník nebyl podle názoru stěžovatelky oprávněn poskytovat plnění třetí osobě, v tomto případě fyzické osobě podnikateli B. F. - Vít Potraviny, byť byl v té době zároveň předsedou představenstva společnosti Vít Potraviny, a.s. Naproti tomu ze strany dlužníka Vít Potraviny, a. s., nedošlo k porušení povinnosti použít úvěr k účelu sjednanému v úvěrové smlouvě, protože sám vedlejší účastník stanoviskem k poskytnutí úvěru, zn. 420/53/97, ze dne 7.11.1997, vyslovil souhlas s tím, že úvěr ve výši 110.000.000,- Kč lze čerpat i na faktury vystavené dodavateli na třetí osobu - fyzickou osobu B. F. - Vít Potraviny. Vedlejší účastník v předmětné úvěrové smlouvě ze 7. 11. 1997 stanovil, že účelem úvěru je nákup zboží pro vánoční a velikonoční prodej a zároveň stanovil, že dlužníkovi poskytne tento úvěr výhradně k plnění závazků dlužníka v souvislosti s dohodnutým účelem. Věřitel (vedlejší účastník) podle §501 odst. 2 obch. z. sice nemusí poskytnutí peněžních prostředků omezit na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s účelem, pro který byl úvěr poskytnut, avšak se zřetelem k ustanovení §497 obch. z. nelze podle názoru stěžovatelky ustanovení §501 odst. 2 obch. z. vykládat tak, že věřitel je oprávněn umožnit čerpání úvěru třetí osobě, která není účastníkem - dlužníkem ze smlouvy o úvěru. Nejvyšší soud ČR a předtím Městský soud v Praze tak při rozhodování o dovolání resp. o odvolání stěžovatelky věc posoudily v rozporu se základním ustanovením §497 obch. z., přičemž tím, že z porušení uvedeného ustanovení obchodního zákoníku vedlejším účastníkem nedovodily jeho odpovědnost, resp. alespoň spoluodpovědnost za škodu způsobenou dlužníkovi, rozhodly nepředvídatelně a v extrémním rozporu se zákonem, v čemž stěžovatelka spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces.
4. Již v podaném dovolání stěžovatelka namítala postižení předmětného řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu stěžovatelka spatřuje v porušení zásady dvouinstančnosti řízení ze strany odvolacího soudu, neboť soud I. stupně žalobu zamítl z důvodu promlčení práva, avšak odvolací soud ji zamítl z jiného právního důvodu, a to pro neexistenci nároku na náhradu škody, aniž by stěžovatelku upozornil na změnu právního důvodu, pro který hodlá žalobu zamítnout a aniž by zopakoval důkazy provedené soudem I. stupně. Tímto postupem odvolací soud dle názoru stěžovatelky porušil zásadu dvouinstančnosti řízení a stěžovatelku zkrátil na jejím právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť stěžovatelka tak nemohla uplatnit v řízení před odvolacím soudem skutková tvrzení, důkazy a právní argumentaci, jimiž by reagovala na odlišný právní názor odvolacího soudu.
5. Stěžovatelka se neztotožňuje ani s právním závěrem Obvodního soudu pro Prahu 4, který zamítl její žalobu proti vedlejšímu účastníkovi z důvodu, že nárok stěžovatelky na náhradu škody je promlčen. Stěžovatelka má za to, že subjektivní promlčecí doba jí nemůže běžet od doby, kdy se o škodě dověděl úpadce. Stěžovatelka je osobou rozdílnou od úpadce, resp. od osob jednajících jménem úpadce, a podle jejího výpočtu běh subjektivní promlčecí doby nepřesáhl čtyři roky. Stěžovatelka má navíc za to, že vznesení námitky promlčení vedlejším účastníkem bylo v této konkrétní věci zneužitím práva, které neměl soud I. stupně akceptovat, aniž by provedl důkazy o běhu promlčecí doby. Soudy I. a II. stupně zamítly návrh stěžovatelky na provedení důkazů ohledně běhu promlčecí doby a znemožnily jí tak unést v tomto směru důkazní břemeno. Tímto postupem porušily ústavněprávní zásadu rovnosti účastníků občanského soudního řízení. Napadenými rozhodnutími obecné soudy dále porušily její právo resp. právo dlužníka Vít Potraviny, a. s., vlastnit majetek, neboť se o předmětnou částku nezvětšila konkurzní podstata dlužníka. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 38 C 121/2004, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4.
7. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zcela odkazuje na závěry obsažené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, na kterých nemá důvod nic měnit. Navíc stěžovatelka, jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, konstruuje "nový" skutkový stav věci co do poskytnutí peněžních prostředků podle smlouvy nikoliv úpadci, nýbrž B. F. a následně dovozuje neústavnost právních závěrů dovolacího soudu. Argumentace stěžovatelky ohledně "námitky promlčení" je pak irelevantní, když na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Nejvyšší soud ČR proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta.
8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření nejprve rekapituluje obsah stěžovatelčina odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a opakuje svoji argumentaci, kterou uvedl již v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání stěžovatelky. V tomto odůvodnění městský soud poukázal na konstantní judikaturu, podle níž není vyloučeno, aby žaloba byla zamítnuta bez zřetele k uplatněné námitce promlčení, je-li zjištění neexistence práva hospodárnější než zjišťování předpokladů pro posouzení důvodnosti námitky promlčení. Vzhledem k tomu, že soudu I. stupně všechny podstatné skutečnosti pro zjištění neexistence žalobkyní uplatněného práva provedenými důkazy prokázal, přičemž z hlediska vznesené námitky promlčení se rozhodnutí z tohoto důvodu jevilo hospodárnějším, neshledal odvolací soud důvod pro zrušení rozsudku a další dokazování ohledně běhu promlčecích lhůt. Věc pak posoudil z hlediska ustanovení §497 a §501 odst. 2 obch. z. a dospěl k závěru, že žalovaná se nedopustila žalobkyní tvrzeného protiprávního jednání, a proto je na místě žalobu z věcných důvodů zamítnout. Vzhledem k tomu, že výsledné rozhodnutí soudu I. stupně bylo stejné, tj. zamítnutí žaloby, odvolací soud rozsudek jako správný potvrdil. Odvolací soud má za to, že jeho rozhodnutím ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích základních práv nedošlo, a to s ohledem na výše uvedené předpoklady, z nichž odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze dne 9. 3. 2005, na jehož odůvodnění v podrobnostech odkazuje. S odkazem na obsah spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 121/2004 a na odůvodnění svého rozsudku odvolací soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
9. Obvodní soud pro Prahu 4 v plném rozsahu odkazuje na svůj rozsudek ze dne 12. 8. 2004. Ze znění rozsudků i z celého obsahu spisu je zřejmé, že soudy všech stupňů postupovaly v souladu s občanským soudním řádem a obvodní soud má proto za to, že v řízení před soudem I. stupně nedošlo k porušení žádného Ústavou ČR nebo Listinou zaručeného práva stěžovatelky.
10. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
11. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především zjišťuje, že námitkami stěžovatelky tvořícími podstatu ústavní stížnosti se již obecné soudy zabývaly ve svých rozhodnutích. Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti opakuje v podstatě stejnou argumentaci, kterou již uvedla v rámci řízení před obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu jako před obecnými soudy, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí (čtvrté) přezkumné instance v systému obecných soudů, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy ČR), respektuje nezávislost obecných soudů. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Meritum ústavní stížnosti představuje tvrzení stěžovatelky, že odvolací a dovolací soud nesprávně vyložily ustanovení §501 odst. 2 obch. z., podle něhož stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. Podle názoru stěžovatelky však se zřetelem k ustanovení §497 obch. z. nelze uvedené ustanovení vykládat tak, že věřitel je oprávněn umožnit čerpání úvěru třetí osobě, která není dlužníkem ze smlouvy o úvěru. Tím, že obecné soudy posoudily věc podle předmětného ustanovení §501 odst. 2 obch. z. v rozporu se základním ustanovením §497 obch. z., porušily tak podle názoru stěžovatelky její základní právo na spravedlivý proces.
13. Ústavní soud k této námitce stěžovatelky zdůrazňuje, že interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich judikatury a rozhodování je ze zákona povolán Nejvyšší soud ČR (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Není úkolem Ústavního soudu podávat autoritativní výklad podústavního práva, je povolán toliko ke kontrole, zda výklad, jenž byl v jednotlivém případě aplikován obecnými soudy, nezakládá nepřípustné ústavněprávní důsledky. Otázkou výkladu předmětných ustanovení §501 odst. 2 a §497 obch. z. se zabýval jak odvolací soud (č.l. 75), tak zejména dovolací soud, který zásadní právní význam stěžovatelkou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu shledal právě ve výkladu ustanovení §501 odst. 2 obch. z., jemuž se proto v rozhodnutí o dovolání podrobně věnoval (č.l. 87-88). Uvedené ustanovení obecné soudy vyložily jako oprávnění umožňující věřiteli omezit poskytnutí peněžních prostředků na plnění závazků dlužníka pouze k určitému účelu a nikoliv, jak se domnívá stěžovatelka, jako věřitelovu povinnost. Uplatní-li pak věřitel vůči dlužníkovi sankce v případě neplnění závazků v souvislosti s účelem stanoveným ve smlouvě o úvěru či požádá o bezodkladné vrácení poskytnutých peněžních prostředků, záleží pouze na vůli věřitele a nevyužití takového oprávnění nelze samo o sobě považovat za porušení právní povinnosti na straně věřitele, tím spíše, že vedlejší účastník (věřitel) vyslovil souhlas s čerpáním úvěru i na faktury vystavené dodavateli na FO Bohumil Fiala - Vít Potraviny, a. s. Námitky stěžovatelky, že obecné soudy vyložily a aplikovaly ustanovení §501 odst. 2 obch. z. takovým způsobem, že porušily její právo na spravedlivý proces, nedosahují ústavněprávní roviny. Obecné soudy v napadených rozhodnutích zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní závěry a Ústavní soud neshledal, že by uvedený výklad aplikovaných ustanovení vybočil z mezí ústavnosti a byl projevem libovůle či svévole obecných soudů, a že by tak napadená rozhodnutí v posuzovaném případě vybočovala z kautel spravedlivého procesu.
14. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, když její žalobu zamítl z jiného právního důvodu, tj. pro samu neexistenci stěžovatelkou uplatněného práva, než soud I. stupně, jenž tak učinil z důvodu promlčení práva. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že tak nemohla uplatnit v řízení před odvolacím soudem skutková tvrzení, důkazy a právní argumentaci, jimiž by reagovala na odlišný právní názor odvolacího soudu.
15. K této námitce stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že již odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně zjistil skutkový stav dostatečně a na jeho základě tak bylo možno ve věci rozhodnout. Námitku porušení zásady dvouinstančnosti řízení pak stěžovatelka vznesla v podaném dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, učinila tak však toliko v obecné rovině, aniž by uvedla, v čem konkrétně se cítí být tímto postupem odvolacího soudu poškozena. Nejvyšší soud ČR pak k takto vznesené námitce zdůraznil, že soudy obou stupňů vycházely ze stejného skutkového stavu, přičemž stěžovatelka v dovolání omezení svých procesních práv nenamítá konkrétně a omezuje se pouze na konstatování porušení zásady dvouinstančnosti řízení. Ústavní soud tedy v tomto směru shledává, že stěžovatelka přes uplatnění předmětné námitky v podaném dovolání nevyužila, ačkoliv mohla, této možnosti k uvedení svých skutkových tvrzení, důkazů a právní argumentace, které jí, jak v ustavní stížnosti tvrdí, odvolací soud tím, že zamítl její žalobu z jiného právního důvodu, upřel. Tím se stěžovatelka fakticky sama vzdala uplatnění těchto svých důkazních návrhů. Ústavní soud se tak nemohl ztotožnit s názorem stěžovatelky že postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady dvouinstančnosti řízení a zkrácení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
16. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s právním závěrem Obvodního soudu pro Prahu 4, který zamítl jí podanou žalobu z důvodu, že její nárok na náhradu škody je promlčen. Ústavní soud ke stěžovatelkou v ústavní stížnosti uváděným argumentům pro nepromlčení nároku shledává shodně se závěry odvolacího a dovolacího soudu, že předmětná argumentace stěžovatelky je v daném směru irelevantní, neboť rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu na posouzení otázky promlčení jejího nároku nespočívají. Nemohlo tak proto ani dojít ze strany těchto soudů ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do zásady rovnosti účastníků občanského soudního řízení. K námitce stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily její právo vlastnit majetek, Ústavní soud již dříve judikoval, že ustanoveními čl. 11 Listiny je chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 5, str. 41 nebo nález sp. zn. II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 20, č. 172, str. 217). Pro úplnost pak Ústavní soud připomíná, že stěžovatelkou uváděný čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR garantuje obecné principy činnosti soudní moci, nikoliv konkrétní základní právo či svobodu.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu