ECLI:CZ:US:2008:4.US.789.08.1
sp. zn. IV. ÚS 789/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Lounská mlékárna, s.r.o, IČ 640 52 273, se sídlem Louny, Husova 1809, právně zastoupené Mgr. Ing. Markem Němcem(r), advokátem se sídlem advokátní kanceláře Sedlčany, Nádražní 106, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2006, č.j. 11 Ca 258/2005-70, rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 6. června 2006, sp. zn. O-171283, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2007, č.j. 11 Ca 248/2006-48 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2008, č.j. 9 As 70/2007-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušeno její právo na rovnost osob před zákonem a postupem orgánů veřejné moci došlo k nezákonnému a protiústavnímu průniku soudní moci do moci správní a byla porušena ústavní dělba moci. Dále mělo nespravedlivým procesem dojít i k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky.
Prvním rozsudkem Městského soudu v Praze bylo zrušeno správní rozhodnutí vydané předsedou Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též jen "Úřad") ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. O-171283, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit na náhradu nákladů soudního řízení částku 5.225,- Kč.
Na základě tohoto rozsudku vydal předseda Úřadu průmyslového vlastnictví nové, shora citované rozhodnutí, kterým prohlásil ochrannou známku "Lučanka" za neplatnou pro mléko a nápoje mléčné odvozené z mléka, mléčné výrobky a výrobky odvozené z mléka, zvláště jogurty, kefíry, pomazánky, příkrmy a dezerty ve třídě 29, nápoje ze syrovátky ve třídě 32 a pro zpracování pro zpracování vedlejších produktů při výrobě mléka a poživatin ve třídě 40 mezinárodního třídění výrobků a služeb.
Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka správní žalobou, o které Městský soud v Praze rozhodl druhým rozsudkem, jímž správní žalobu stěžovatelky zamítl. Následně podala kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud shora napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že původně Úřad průmyslového vlastnictví zamítl návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou, což potvrdil i předseda Úřadu v rozhodnutí o rozkladu. Vydáním prvního rozhodnutí Městského soudu v Praze tak mělo být zasaženo do rozhodovací pravomoci správního orgánu. V důsledku toho bylo nové rozhodnutí předsedy Úřadu porušením zásady ne bis in idem. V řízení před soudem pak ke stěžovatelce nebylo přistupováno v souladu se zákonem.
Stěžovatelka dále poukázala na změnu právní úpravy, která nastala v průběhu řízení před orgány veřejné moci, což vedlo Úřad k překvalifikování původního návrhu, v důsledku čehož (podle stěžovatelky) Úřad opomenul rozhodnut o celém předmětu řízení. Tím mělo dojít ke zkrácení stěžovatelky v jejich základních právech, neboť ani správní soudy neučinily nápravu a proces, který před nimi proběhl nebyl spravedlivý. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 258/2005 a 11 Ca 248/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná.
Pokud se týká prvního rozhodnutí Městského soudu v Praze, je ze spisu soudu patrné, že stěžovatelka byla o probíhajícím řízení, jako osoba zúčastněná na řízení, řádně vyrozuměna. Pokud byla obeslána stěžovatelka přímo a nikoliv prostřednictvím právního zástupce, nic jí nebránilo na vyrozumění reagovat ať sama nebo prostřednictvím zvoleného zástupce. S ohledem na charakter rozhodnutí, kterým byla věc vrácena k novému projednání, je ústavní stížnost proti prvnímu rozhodnutí Městského soudu v Praze nutno považovat za nepřípustnou dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
K dalším napadeným rozhodnutím pak Ústavní soud především konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy další součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z ústavní stížnosti je patrné, že argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé tvrzení zásahu do jejích práv. Absentuje relevantní ústavně právní argumentace, přičemž obsah ústavní stížnosti samotné je doslovným zopakováním tvrzení stěžovatelky, která užila již ve správní žalobě proti napadenému rozhodnutí správního orgánu. S touto argumentací se Městský soud v Praze vypořádal ve svém druhém rozsudku ve věci samé. Jasně a srozumitelně vysvětlil a popsal meze správního soudnictví po vydání nové právní úpravy (soudního řádu správního).
Ústavní soud neshledal, že by uvedeným postupem Městský soud v Praze porušil příslušné právní normy, resp. že by svým postupem překročil limity dané mu ústavními zákony. Ústavní soud proto neshledal, že by postupem správního soudu došlo k nepřípustnému zásahu moci soudní do moci správní (výkonné), jak stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala. Vůči postupu Nejvyššího správního soudu pak stěžovatelka neuvedla žádné výhrady.
K námitce zásahu do práva na vlastnictví nespravedlivým procesem, poukazuje Ústavní soud na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých. Právě takové ochrany se týkalo řízení jehož výsledek stěžovatelka napadla v ústavní stížnosti. Principy spravedlivého procesu, jak je definuje Hlava pátá Listiny pak nezaručují, a ani zaručovat nemohou, že rozhodnutí bude odpovídat požadavkům některé ze stran, ale garantují, že řízení, z něhož vzejde výsledek, bude probíhat podle stanovených pravidel při dodržení zásad fair procesu. Pokud výsledek řízení neodpovídá požadavkům stěžovatelky, nelze v důsledku toho hodnotit její ústavní stížnost jako pouhou polemiku se závěry orgánů veřejné moci.
S ohledem na uvedené okolnosti proto Ústavní soud uzavírá, že v napadených rozhodnutích, ani v řízení jim předcházejících neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích zaručených práv.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu