ECLI:CZ:US:2008:4.US.869.08.1
sp. zn. IV. ÚS 869/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2008 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Michalem Janíkem, advokátem, AK Dlouhá 141, 261 01 Příbram, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008 č. j. 23 Co 494/2007-222 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku obecného soudu, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 13 P 34/2006, z něhož zjistil, že tamní soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2007 č. j. 13 P 34/2006-198 zvýšil výživné syna stěžovatele z částky 2 000,- Kč na 2 500,- Kč měsíčně a uložil stěžovateli uhradit dluh na výživném. Soud konstatoval, že výdělkové možnosti a schopnosti stěžovatele i jeho bývalé manželky se zvýšily, stejně se zásadně zvýšily potřeby syna M. s nástupem na střední školu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2008 č. j. 23 Co 494/2007-222 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ode dne 1. 9. 2006 se výživné zvyšuje na 4 000,- Kč měsíčně. Odvolací soud měl za to, že stěžovatel jakožto řidič taxi dosahuje vyššího příjmu, než uvádí, a proto vycházel z jeho výdělkových možností a schopností. Nepokládal za nezbytné doplňovat dokazování, neboť dosud provedené důkazy odůvodňovaly závěr, že výdělkové možnosti a schopnosti stěžovatele převyšují jím dokládané oficiální příjmy.
Stěžovatel nesouhlasí se stanovenou výší výživného. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu tzv. měsíčními vyjetinami, které jsou způsobilé prokázat faktickou výši výdělků jím dosahovaných. Odvolací soud vyšel pouze z tvrzení syna coby odvolatele a z vlastního přesvědčení, že dosud provedené důkazy dostatečně odůvodňují závěr o výdělkových možnostech a schopnostech stěžovatele převyšujících jím dokládané příjmy. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování obecných soudů, má však za to, že v jeho věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními názory z nich vyvozenými. Jestliže nebyly vůbec zjištěny stěžovatelovy výdělkové možnosti a schopnosti, nebyly zopakovány důkazy, které provedl prvoinstanční soud, a nebyly provedeny důkazy, které by doložily stěžovatelův výdělek, nebylo možno dospět k závěru o schopnosti stěžovatele hradit 4 000,- Kč měsíčně.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při stanovování výživného dětí vychází česká právní úprava ze schopností, možností a majetkových poměrů obou rodičů (srov. ustanovení §85 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině), přičemž možnosti jsou chápány jako kategorie objektivní, zatímco schopnosti jako kategorie subjektivní. Důraz na možnosti a schopnosti rodiče odráží princip potenciality příjmů, kdy soud výši výživného nemusí nutně stanovit podle příjmů rodičem dosahovaných a uváděných, nýbrž podle příjmů, kterých by mohl dosahovat za podmínky, že mu v tom nebrání vážný důvod. Na druhé straně je rozsah vyživovací povinnosti rodiče dán odůvodněnými potřebami dítěte, poněvadž s rostoucím věkem dítěte zvyšuje se finanční náročnost jeho potřeb, přičemž je nutno vzít do úvahy nejen potřeby obvyklé, pravidelně se vyskytující, ale i potřeby vyskytující se nepravidelně za delší období, popř. potřeby zcela nahodilé (srov. Hrušáková, M. a kol: Zákon o rodině - komentář, 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2005, str. 420).
V projednávané věci vzal odvolací soud v úvahu, že příjem stěžovatele se zvýšil, přičemž současně zcela zásadně vzrostly odůvodněné potřeby jeho syna především s ohledem na zahájení studia na střední škole a roční studijní pobyt ve Spojených státech amerických. Při určování výše výživného je třeba uplatnit též zásadu potenciality příjmů stěžovatele, kdy nejsou zohledňovány toliko příjmy stěžovatelem uváděné, ale soud se opře i o skutečnost obecně známou (tzv. notorietu), ve stěžovatelově případě spočívající v tom, že je obecně známo, že vedle oficiálně uváděného příjmu taxikáři získávají tzv. spropitné, které ve vyjetinách vystavených zaměstnavatelem zaneseno není, a nelze tedy skutečný příjem taxikáře jimi prokazovat. Ústavní soud proto skutková zjištění obecných soudů a závěry z nich učiněné nepovažuje za extrémní a natolik vybočující z mezí spravedlnosti, že by bylo možno shledat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, které je předpokladem pro zásah Ústavního soudu v podobě kasace v ústavní stížnosti napadeného rozsudku.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu