ECLI:CZ:US:2008:4.US.87.08.1
sp. zn. IV. ÚS 87/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti pana Ing. S. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Bednářem, Mikovcova 7, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 4. 2007 sp. zn. 13 T 77/2006 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. 8. 2007 sp. zn. 14 To 181/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 1. 2008 faxem doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu ze dne 27. 4. 2007 sp. zn. 13 T 77/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) a trestným činem křivého obvinění dle ustanovení §174 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře svým rozsudkem ze dne 16. 8. 2007 sp. zn. 14 To 181/2007 změnil výrok o trestu tak, že jeho výkon podmínečně odložil. Dále byl nad stěžovatelem vysloven dohled a byla mu uložena povinnost nahradit poškozenému způsobenou škodu.
Deliktního jednání se měl stěžovatel dopustit tím způsobem, že od svého bratra J. Š. požadoval zapůjčení finanční částky ve výši nejprve 2 mil. Kč s tím, že tuto potřebuje jako doplatek na zakoupení bytu a půdy, aby mu nepropadla složená záloha 8 mil. Kč. Později požadoval půjčit částku 2,5 mil. Kč, načež dne 25. 11. 2002 v notářské kanceláři JUDr. T. v Táboře převzal od svého bratra J. Š. částku 2.204.000,- Kč v hotovosti a podepsal smlouvu o finanční půjčce, v níž se zavázal předmětnou částku vrátit dne 23. 1. 2003. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, podal na něj J. Š. trestní oznámení, které vyústilo ve vydání ústavní stížností napadených rozsudků.
V ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel především na skutečnost, že se svým bratrem J. Š. žádnou smlouvu o půjčce neuzavřel. Jeho podpis jak na smlouvě, tak i v ověřovací knize notářky JUDr. T., je falešný. Stěžovatel poukazuje na odlišné závěry, k nimž dospěla znalkyně A. G. a znalec JUDr. B. a relativně obsáhle s nimi polemizuje. Další část argumentace stěžovatele spočívala ve zpochybňování časového sledu událostí sporného dne. Část ústavní stížnosti je věnována též finančním poměrům stěžovatele, který byl vlastníkem akciové společnosti, do které vložil 27 mil. Kč a neměl tedy důvodu si od svého bratra cokoli půjčovat. Soudy hodnotily předložené důkazy selektivně, nezabývaly se hodnověrností svědků a nijak se nevypořádaly s posudkem znalkyně A. G. Přípisem ze dne 7. 4. 2008 sdělil stěžovatel Ústavnímu soudu, že se obrátil na písmoznalce PhDr. J. V., který vypracoval odborné vyjádření z oboru písmoznalectví v tom smyslu, že sporné podpisy nejsou pravděpodobně podpisy pravými. V případě dvou sporných znaleckých posudků soudy pochybily, pokud si nenechaly zhotovit revizní znalecký posudek.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatoval, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů, přičemž je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Z návrhu stěžovatele je přitom zřejmé, že se zaměřuje především na právní argumentaci v rovině jednoduchého práva a Ústavní soud je tak tlačen do role, která mu zjevně nenáleží, tedy třetí přezkumné instance.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno spáchání trestného činu podvodu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Stěžovatel se v trestním řízení snažil zpochybnit především hodnotu znaleckého posudku JUDr. B., o čemž svědčí i následně zpracované odborné vyjádření PhDr. J. V. Již krajský soud však ve svém odůvodnění poukázal na skutečnost, že písmoznalecký posudek JUDr. B. má v rámci hodnocení důkazů roli spíše podpůrnou. Nelze se ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, dle níž se soud nijak nevypořádal se znaleckým posudkem provedeným A. G., viz. str. 3 rozsudku okresního soudu.
Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v projednávané věci obecné soudy opřely svá rozhodnutí o důkazy (např. výpověď svědkyně Z. V., Ing. H. B.) tvořící ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily a které umožňují učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Okresní soud se ve svém odůvodnění navíc neopomněl věnovat ani otázce věrohodnosti výpovědi samotných poškozených. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu je pro posouzení předmětného případu podstatná především ta skutečnost, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, které důkazy byly předmětem hodnocení, jak je soudy hodnotily a k jakým závěrům na základě procesu dokazování dospěly. Nelze tak dospět k závěru, že by obecné soudy svými rozhodnutími jakkoli zasáhly do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 9. 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu