ECLI:CZ:US:2008:4.US.882.07.1
sp. zn. IV. ÚS 882/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou, AK se sídlem Široká 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 9. 2006, čj. 10 C 19/2000-30, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, čj. 25 Co 599/2006-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených usnesení obecných soudů v řízení o zaplacení částky 56 809,- Kč.
Stěžovatel uvedl, že byl v řízení před obecnými soudy žalován jednou z dědiček po J. M.; ta se žalobou domáhala podílu na nájemném ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou stěžovatel uzavřel se zůstavitelem. Okresní soud v Kutné Hoře řízení přerušil do pravomocného skončení dědického řízení; podáním ze dne 2. 6. 2006 vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět. Svůj úkon odůvodnila jednak loajalitou s jednou z dědiček, která se rozhodla ve sporu dále nepokračovat, a jednak tím, že po ukončení dědického řízení byly deponované částky nájemného vyplaceny. Okresní soud v Kutné Hoře ústavní stížností napadeným usnesení řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a vrátil žalobkyni soudní poplatek (výrok III.). K odvolání stěžovatele do náhradově nákladového výroku Krajský soud v Praze připustil, že žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení a stěžovateli by tak náleželo právo na náhradu nákladů řízení, tyto mu však nepřiznal s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. Ústavní stížností napadeným usnesení změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Důvody hodné zvláštního zřetele krajský soud spatřoval v tom, že žalobkyně v době podání žaloby nevěděla, že plnění na žalovanou pohledávku stěžovatel složil do soudní úschovy a stěžovatel tuto skutečnost ve svém vyjádření k žalobě neuvedl. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že žalobkyně podala žalobu za situace ohrožení nejstarší tvrzené pohledávky promlčením.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud dovodil skutečnosti, v nichž spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele, z obsahu výzvy žalobkyně stěžovateli ze dne 24. 9. 1997 a z obsahu žaloby ze dne 8. 2. 2000, zcela však pominul časový odstup mezi výzvou a okamžikem podání žaloby, kdy již byla žalobkyně právně zastoupena, a mohla si proto ověřit, zda stěžovatel skutečně plnil formou uložení nájemného do soudní úschovy. Upozornil, že sama žalobkyně v žalobě uvedla, že ji stěžovatel o tomto postupu informoval, ona však jeho tvrzení považovala za nepravdivé. Za nesprávný stěžovatel označil i důvod spočívající v riziku promlčení nejstarší pohledávky, neboť dle jeho názoru žaloba neměla naději na úspěch, neboť pohledávky žalobkyně z titulu splatného nájemného zanikly před podáním žaloby splněním a ve zbytku nebyla žaloba podána důvodně. Stěžoval měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za řádně a přesvědčivě odůvodněné a odpovídající hlediskům vyplývajícím z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení práva na spravedlivý proces i tím, že ustanovení §150 o. s. ř. bylo aplikováno až v odvolacím řízení, čímž mu bylo znemožněno, aby cestou řádného opravného prostředku zpochybnil závěry, z nichž při svém rozhodnutí odvolací soud vycházel, a byla mu odňata možnost přezkumu svého rozhodnutí v rámci dvojinstančnosti, která je zásadou občanského soudního řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující do náhradově nákladového výroku Krajského soudu v Praze je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, ve zbývající části jako nepřípustnou.
Ústavní soud předesílá, že se srovnatelnou problematikou v právní věci téhož stěžovatele již zabýval, a to v usneseních sp. zn. II. ÚS 883/07 ze dne 17. 4. 2007, II. ÚS 885/07 ze dne 17. 5. 2007, I.ÚS 886/07 ze dne 15. 5. 2007 a IV.ÚS 884/07 ze dne 17. 5. 2007. Od rozhodovacích důvodů, která v těchto rozhodnutích uvedl, neměl důvod se odchýlit ani v projednávané věci a s přihlédnutím k totožnosti obou účastníků řízení na ně v podrobnostech odkazuje.
V projednávané věci tak opakuje, že zásadu dvouinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance je zaručeno pouze v oblasti trestního řízení v čl. 2 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodne, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní práva účastníka řízení, a to ani základní právo na spravedlivý proces, jak stěžovatel dovozoval, neboť koncepce úpravy rozhodování o nákladech v občanskoprávním řízení takový postup umožňuje.
K aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi judikuje, že použití diskrečního oprávnění je zcela věcí obecných soudů a Ústavní soud je může korigovat pouze ve výjimečných případech. Dochází k tomu zejména tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, spočívající např. v absenci řádného odůvodnění, či svévole, tj. pokud by se konkrétní důvody jevily jako zcela nedostatečné, nebo v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Krajský soud v Praze sice změnil právní kvalifikaci a odůvodnění toho, proč stěžovateli nebylo lze náhradu nákladů přiznat, nikterak však nezměnil obsah práva stěžovatele, jinak řečeno jeho rozhodnutím se na právu stěžovatele nic nezměnilo.
Stěžovatel, přestože se jeho argumentace zaměřila výlučně na výhrady vůči rozhodnutím odvolacího (a nalézacího) soudu v jejich náhradově nákladových výrocích, požadoval zrušení napadených usnesení v celém jejich rozsahu. Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti odmítl požadavek na zrušení výroku I. a III. usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře, neboť bylo zřejmé, že jimi nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv; po formální stránce stěžovatel toto ani netvrdil a rozhodnutí v těchto výrocích nenapadl odvoláním [srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Navíc ve vztahu k výroku III. nalézacího soudu by bylo možné hodnotit stěžovatele jako osobou k podání ústavní stížnosti v tomto rozsahu neoprávněnou, neboť nebylo zřejmé, v čem by se měl výrok přiznávající žalobkyni vrácení soudního poplatku dotknout jeho ústavně zaručených práv.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnou dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a c) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu