ECLI:CZ:US:2008:4.US.970.07.2
sp. zn. IV. ÚS 970/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem Houškova 30, Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Odo 579/2005-382, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2004 č. j. 12 Co 627/2003-332 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 8. 2003 č. j. 31 C 149/1998-289, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 4. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 8. 2003 č. j. 31 C 149/1998-289 byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalobci M. S. (dále jen "vedlejší účastník") částku 80 202,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Řízení o vzájemné žalobě bylo co do částky 46 620 Kč s příslušenstvím zastaveno (výrok II.) a co do částek 788 789,30 Kč, 4 897,50 Kč a 340 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok III.). Dále byl vedlejší účastník zavázán zaplatit stěžovateli částku 23 116 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a stěžovatel byl zavázán k úhradě nákladů řízení ve výši 3 212 Kč (výrok V.). Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 1. 2004 č. j. 12 Co 627/2003-332 změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 57 086,20 Kč s příslušenstvím a ve zbytku se žaloba vedlejšího účastníka zamítá. V souvislosti s tím byl změněn i výrok IV. rozsudku okresního soudu (v rozsudku krajského soudu nesprávně označen jako výrok V.) tak, že se protinávrh stěžovatele na zaplacení částky 23 116 Kč s příslušenstvím zamítá. Změněn byl rovněž výrok III. rozsudku okresního soudu, a to tak, že se protinávrh do částky 394 Kč s příslušenstvím zamítá; ve zbytku pak krajský soud výrok III. potvrdil. Konečně krajský soud změnil i výrok V rozsudku okresního soudu, když uložil stěžovateli povinnost uhradit náklady řízení ve výši 113 462 Kč. Rovněž náklady odvolacího řízení ve výši 930 Kč byl povinen hradit stěžovatel. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Odo 579/2005-382 byl zrušen rozsudek krajského soudu, a to v částech, v nichž byla do částky 23 116 Kč zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka a protinávrh stěžovatele, jakož i ve výrocích o nákladech řízení, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části, tzn. ve vztahu k výrokům, jimiž byl potvrzen rozsudek okresního soudu, a ve vztahu k výroku, jímž byl zamítnut protinávrh stěžovatele co do částky 394 Kč s příslušenstvím, bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a to zčásti dle §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a zčásti pro nenaplnění podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl výrok III. rozsudku okresního soudu ze dne 6. 8. 2003 č. j. 31 C 149/1998-289 v části, v níž byl zamítnut jeho protinávrh o zaplacení částky 788 789,30 Kč, dále rozsudek krajského soudu ze dne 28. 1. 2004 č. j. 12 Co 627/2003-332 v rozsahu, v němž tento výrok III. rozsudku okresního soudu potvrdil (výrok II. rozsudku krajského soudu), a konečně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Odo 579/2005-382 v části, v níž tento odmítl dovolání proti výroku II. rozsudku krajského soudu (výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu). Stěžovatel uvedl, že se v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 31 C 149/1998 domáhal, aby mu vedlejší účastník z titulu bezdůvodného obohacení uhradil částku 788 789,30 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník užíval po dobu několika let nebytové prostory v nemovitosti, náležející stěžovateli, přičemž tak činil na základě neplatné nájemní smlouvy, kterou s ním uzavřel právní předchůdce stěžovatele. Předmětná částka činila rozdíl mezi nájemným placeným dle smlouvy a nájemným v místě a čase obvyklým. Stěžejní otázkou pro posouzení důvodnosti stěžovatelem uplatněného nároku byla otázka platnosti nájemní smlouvy. Nejvyšší soud v rámci řízení o žalobě na vyklizení předmětných nebytových prostor mezi týmiž účastníky rozsudkem ze dne 30. 4. 1997 č. j. III Odon 29/96-67 zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 6. 12. 1995 č. j. 15 Co 701/95-55, přičemž vyslovil závazný právní názor, že uvedená nájemní smlouva je absolutně neplatná. V rozhodnutích, která stěžovatel napadl svou ústavní stížností, však dospěly obecné soudy k překvapivému závěru, že nájemní smlouva je platná, a to přesto, že od vydání citovaného rozsudku Nejvyššího soudu nevyšly najevo žádné nové skutečnosti. Stěžovatel proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť předpokládal, že tento soud potvrdí svůj dříve vyslovený právní názor. Nejvyšší soud se ovšem k platnosti nájemní smlouvy vůbec nevyjádřil a toliko poukázal na skutečnost, že napadená rozhodnutí jsou opřena o dva právní názory, přičemž stěžovatel zpochybnil pouze jeden z nich. Okresní i krajský soud přitom zcela jednoznačně vycházely při zamítnutí žaloby z právního názoru, že předmětná smlouva je platná. Oba soudy sice v odůvodnění svých rozhodnutí vyslovily alternativní závěr, že i v případě, že by byla nájemní smlouva shledána platnou, by byl stěžovatelem uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy, případně i se zákonem, nicméně po stěžovateli nemohlo být požadováno, aby z tohoto alternativního názoru vycházel při formulaci svého dovolání. Situace, kdy soud odepře nárok z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že smlouva je platná, se zásadně liší od situace, kdy je právní úkon shledán neplatným a žalobě není vyhověno pro rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy. Z hlediska právní jistoty je nezbytné, aby byly právní závěry, o něž je rozhodnutí opřeno, jednoznačné; oba výše uvedené závěry současně aplikovat nelze. Stěžovatel proto v dovolání napadl pouze ten závěr, který byl obecnými soudy skutečně aplikován, tzn. závěr, že nájemní smlouva je platná. Přestože Nejvyšší soud v minulosti označil předmětnou nájemní smlouvu za neplatnou, rozsudkem ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Odo 579/2005-382 v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí dovolání stěžovatele odmítl a porušil tak, jakož i v předchozím průběhu řízení okresní a krajský soud, jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nad rámec výše uvedeného pak stěžovatel podotkl, že závěr obecných soudů o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy nebyl dostatečně odůvodněn a dále, že se obecné soudy v této souvislosti vůbec nezabývaly jeho tvrzením, že nájemní smlouvu vypověděl a od uplynutí výpovědní doby do vyklizení nemovitosti mu tedy náleželo obvyklé nájemné. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jednotlivá rozhodnutí v napadených částech zrušil.
II.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. IV. ÚS 970/07-15 byla v souladu s ustanovením §36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu z projednávání a rozhodování věci vyloučena soudkyně Vlasta Formánková, neboť v letech 1999 až 2000 působila v řízení, z nějž posléze vzešla napadená rozhodnutí, jako předsedkyně senátu okresního soudu. Věc byla posléze rozhodnutím předsedy Ústavního soudu přidělena soudkyni Michaele Židlické jako soudkyni zpravodajce.
III.
Ústavní stížnost byla podána včas a splňovala rovněž veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 31 C 149/1998 a vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatel blíže nerozvedl, v čem mělo spočívat porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovateli bylo umožněno uplatnit jeho tvrzení v řízení před nalézacím a odvolacím soudem v rozsahu, který považoval za potřebný. Oprávněnost nároku, který uplatnil vzájemnou žalobou, byla obecnými soudy zkoumána a závěry, k nimž tyto soudy dospěly, byly řádně zdůvodněny. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž Nejvyšší soud je povinen vždy v prvé řadě zkoumat jeho přípustnost. Je přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení. Již v usnesení ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003 Nejvyšší soud dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Od tohoto právního názoru neměl Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Skutečnost, že odvolací soud založil své potvrzující rozhodnutí na dvou na sobě nezávislých právních závěrech, je z odůvodnění jeho rozsudku zřejmá. Stejně tak je zřejmá skutečnost, že stěžovatel ve svém dovolání zpochybnil pouze jeden z těchto závěrů, což ostatně sám připustil. Podání ústavní stížnosti lze tedy chápat jako snahu zhojit nedostatečnost podaného dovolání, z konstantní judikatury Ústavního soudu ovšem vyplývá, že úvahu Nejvyššího soudu, zda se jedná o rozhodnutí, mající po právní stránce zásadní význam, není oprávněn přezkoumávat. Rovněž krajský a okresní soud uvedly, že nepovažují ústavní stížnost za důvodnou, přičemž odkázaly na právní závěry vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutí.
Stěžovatel reagoval na výše uvedená vyjádření přípisem ze dne 1. 11. 2007, v němž opětovně vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na dvou na sobě nezávislých právních závěrech. Dle názoru stěžovatele se jednalo o vyřešení předběžné otázky dvěma diametrálně odlišnými způsoby, přičemž alternativní skutkové zjištění je nepřípustné. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o skutkové zjištění, že předmětná smlouva je platná; úvaha o rozporu s dobrými mravy se však vztahuje ke skutkovému zjištění, že smlouva je neplatná. Toto skutkové zjištění však nebylo základem napadených rozhodnutí, stěžovatel proto neměl důvod na ně reagovat v opravných prostředcích. Co se týče hypotetického rozporu s dobrými mravy, v tomto případě se jednalo o typické "překvapivé" rozhodnutí, neboť žádný z účastníků řízení rozpor s dobrými mravy netvrdil, soudy v tomto směru neprovedly žádné dokazování a ani nepoučily účastníky řízení, že by měly v úmyslu ustanovení §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, aplikovat, aby účastníci mohli uplatnit svá tvrzení a předložit v tomto směru důkazy.
IV.
Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zkoumat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Především je třeba zdůraznit, že tvrzení stěžovatele, že obecné soudy vycházely při posuzování jeho návrhu z alternativních skutkových zjištění, je mylné, neboť závěr o platnosti nájemní smlouvy je závěrem právním, nikoliv skutkovým. Rozsudky okresního a krajského soudu tedy nebyly založeny na alternativních skutkových zjištěních, nýbrž, jak správně dovodil Nejvyšší soud, na dvou nezávislých právních názorech, z nichž by každý sám o sobě byl důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatele. Nejvyšší soud ve vztahu k přípustnosti dovolání v takových případech odkázal na své usnesení ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení č. 48, svazek 6, ročník 2006, str. 492 a násl.), z nějž mimo jiné vyplývá, že aby bylo dovolání možno shledat přípustným, je třeba zpochybnit oba vyslovené právní názory a nikoliv pouze jeden z nich. Toto stanovisko bylo odůvodněno tím, že odlišné vyřešení toliko jedné z otázek by samo o sobě nemohlo přivodit rozhodnutí, které by bylo pro odvolatele příznivější, proto by bylo nadbytečné se takovým dovoláním meritorně zabývat. Tomuto právnímu názoru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že okresní a krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly krom hlavního argumentu, že nájemní smlouva je platná, i argument další, nelze považovat za porušení principu právní jistoty. Naopak, obecné soudy se prostřednictvím obou argumentů důsledně vypořádaly s tvrzením stěžovatele, že předmětná nájemní smlouva je neplatná, a naznačily mu, že toto tvrzení postrádá samo o sobě relevanci, neboť žalobě by nemohlo být vyhověno ani v případě, že by stěžovateli bylo v tomto ohledu přisvědčeno. Stěžovatel se následně nedokázal s touto argumentací adekvátně vypořádat, když v dalším průběhu řízení zpochybňoval toliko závěr o platnosti nájemní smlouvy, ačkoliv, jak již bylo naznačeno, ani případné vyřešení této otázky v jeho prospěch by nevedlo k jeho úspěchu ve sporu. Jestliže by Nejvyšší soud za těchto okolností závěr okresního a krajského soudu o platnosti nájemní smlouvy přesto přezkoumával, jednalo by se o striktně formální přezkum, který nemohl ovlivnit výsledek řízení. Ústavní soud proto ve vztahu k napadené části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007 č. j. 33 Odo 579/2005-382 žádné pochybení neshledal. Ústavní soud nepřehlédl, že závěry Nejvyššího soudu, týkající se nemožnosti uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (str. 9 a 10 rozsudku), byly v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2030/07 a II. ÚS 2339/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), tato vada však neměla vliv na tu část rozsudku, která byla ústavní stížností napadena.
Co se týče rozsudku okresního soudu ze dne 6. 8. 2003 č. j. 31 C 149/1998-289 a rozsudku krajského soudu ze dne 28. 1. 2004 č. j. 12 Co 627/2003-332, Ústavní soud zvažoval, zda byla ve vztahu k nim zachována lhůta k podání ústavní stížnosti, neboť dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se tak stane pouze tehdy, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní soud v této souvislosti zohlednil, že stěžovatel podal své dovolání proti rozsudku krajského soudu v době před přijetím usnesení ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003, v němž Nejvyšší soud poprvé vymezil podmínky přípustnosti dovolání za situace, kdy je napadené rozhodnutí založeno na dvou nezávislých právních názorech, a z tohoto důvodu považoval lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského a okresního soudu za zachovanou. Nicméně ani ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Jednotlivé dílčí závěry, tzn. jak závěr o platnosti nájemní smlouvy, tak závěr o případném rozporu s dobrými mravy, byly srozumitelně a logicky odůvodněny, Ústavní soud proto neměl důvod tyto z pozice orgánu ochrany ústavnosti jakkoliv přehodnocovat. Nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.), což však nebyl případ napadených rozhodnutí. Nutno v této souvislosti poukázat na skutečnost, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1997 č. j. III Odon 29/96-67, na nějž se stěžovatel odvolával co do otázky platnosti nájemní smlouvy, obecné soudy v projednávané věci nezavazoval, nelze proto v souvislosti s tím, že obecné soudy dospěly k odlišným závěrům hovořit o porušení práva na spravedlivý proces. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že se co do argumentace rozporem s dobrými mravy jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí. Případný rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy byl konstatován již v odůvodnění rozsudku okresního soudu a stěžovatel tedy mohl jak v odvolacím, tak i v dovolacím řízení na tuto skutečnost reagovat.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu