ECLI:CZ:US:2008:4.US.971.08.1
sp. zn. IV. ÚS 971/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti ŠMR (Šumperská městská realitní), a.s., IČ 607 93 295, se sídlem 8. května 913/20, právně zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Šumperk, Starobranská 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 31. ledna 2008, č.j. 12 Co 48/2008-542, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na rovnost dle čl. 1 Listiny.
Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. listopadu 2007, č.j. 16 C 106/2000-526, zastavil řízení o žalobě směřující i proti stěžovatelce, jako druhé žalované (výrok I.), žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), státu vůči žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů (výrok III.) a prvému žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 2.363,50 Kč (výrok IV.). O odvolání prvého i druhého žalovaného rozhodl shora napadeným usnesením krajský soud tak, že výrok II. změnil a nově uložil žalobkyni povinnost zaplatit prvému žalovanému na náhradu nákladů částku 65.813,- Kč; ve vztahu žalobkyně a stěžovatelky a ve vztahu žalobkyně a vedlejších účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů nikomu (výrok I.), usnesení okresního soudu ve výrocích III. a IV. potvrdil (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit prvému žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 952,- Kč; ve vztahu ke stěžovatelce a k vedlejším účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nikomu (výrok III.).
Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu neboť se domnívá, že s ohledem na obsah žaloby a na jednání předcházející vydání napadených usnesení bylo její postavení srovnatelné s prvým žalovaným, kterému byla přiznána náhrada nákladů řízení. Dále dovozuje, že se s ohledem na svoji spornou pasivní legitimaci mělo být její postavení posuzováno dokonce výhodněji.
Nesouhlasí s napadeným usnesením a dovozuje, že způsobem jakým o nákladech řízení rozhodl odvolací soud, došlo ke zkrácení v jejím právu na rovnost zaručeném v čl. 1 Listiny. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 16 C 106/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka napadla celé rozhodnutí krajského soudu, ačkoliv je z ústavní stížnosti patrné, že brojí výhradně proti těm částem, které se týkají přímo jí. Ústavní soud se tedy zabýval takto zúženým petitem.
Z podání je dále patrné, že ústavně právní argumentace stěžovatelky se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedla v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ze spisu Okresního soudu v Šumperku Ústavní soud shledal, že u soudu probíhalo řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody (2.009.874,- Kč) po vlastníkovi pronajaté nemovitosti - obci (první žalovaný), správci nemovitosti (stěžovatelka) a po dalším subjektu, který část nemovitosti poskytl žalobkyni do podnájmu.
Rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č.j. 16 C 106/2000-477, byla uložena povinnost zaplatit částku 421.699,- Kč prvnímu a druhému žalovanému. První žalovaný podal odvolání pouze do výroku o nákladech řízení, druhý žalovaný (stěžovatelka) podala odvolání do výroku ve věci samé i do výroku o nákladech. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 16. dubna 2007, č.j. 12 Co 246/2006-503, byl výrok zrušen ve vztahu ke stěžovatelce ve věci samé a výrok o nákladech řízení vůči prvnímu i druhému žalovanému. Věc byla vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Vůči prvému žalovanému tak rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moc a tento přisouzenou částku žalobkyni uhradil. S ohledem na tuto okolnost vzala žalobkyně žalobu zpět a v důsledku toho Okresní soud v Šumperku shora citovaným usnesením řízení zastavil a nikomu nepřiznal právo na náhradu nákladů. Po odvolání stěžovatelky a prvého žalovaného bylo vydáno napadené usnesení krajského soudu.
V něm krajský soud uvedl, že důvod pro nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelce vycházel ze skutečnosti, že rozsudek okresního soudu byl dříve zrušen i proto, že nebylo najisto určeno postavení stěžovatelky v řízení, tedy její faktická pasivní legitimace. Dříve, než mohla být tato okolnost ozřejměna, byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno. Dále krajský soud uvedl, že tato okolnost, jakož i fakt, že žalobkyně vzala žalobu zpět poté, co byly její nároky částečně uspokojeny, nelze shledat zavinění ve vztahu ke stěžovatelce na její straně, a proto jí nelze náhradu nákladů v řízení přiznat.
Ústavní soud neshledal, že by krajský soud vybočil z mezí mu svěřených, a že by svým rozhodnutím zasáhl do zaručených práv stěžovatelky, která dovozovala, že její postavení v projednávané věci je shodné, nebo dokonce lepší, než postavení prvého žalovaného. Krajský soud však logicky dospěl k závěru, že postavení stěžovatelky je jiné a v důsledku toho jí náhrada nákladů nepřísluší.
Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. na nálezy sp. zn. IV. ÚS 129/06 či III. ÚS 624/06 viz. www.judikatura.cz. Podle nich je rozhodování o nákladech řízení integrální součástí civilního řízení a rozhodnutí obecného soudu musí být s ohledem na konkrétní okolnosti odůvodněno způsobem, z něhož logicky a přesvědčivě vyplývají jeho právní závěry. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavně právní dimenze tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecným soudem byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, tedy například mechanická aplikace příslušných ustanovení zákona a pouze formální odkazu na konkrétní ustanovení. V projednávané věci však takový případ nenastal
Současně platí, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, nezaručuje účastníkovi přímo a bezprostředně nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Krajský soud své závěry týkající se nepřiznání náhrady nákladů řízení řádně odůvodnil a naplnil výše citované požadavky takového rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal naříkaný zásah do základních práv, a proto závěry stěžovatelky ve vztahu k takovému rozhodnutí nemohou obstát.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka je právnická osoba je třeba odmítnout i odkaz na čl. 1 Listiny a konstatovat, že ani právo na rovnost účastníků řízení, zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny nebylo ve vztahu ke stěžovatelce porušeno.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu