ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.40.06.1
sp. zn. Pl. ÚS 40/06
Usnesení
Plénum Ústavního soudu ve složení František Duchoň, Vlasta Formánková, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická rozhodlo o námitce podjatosti vznesené proti soudci JUDr. Jiřímu Nykodýmovi skupinou senátorů Senátu Parlamentu České republiky zastoupených JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, v řízení o jimi podaném návrhu podle §64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na zrušení §3 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 40/06, takto:
Soudce JUDr. Jiří Nykodým není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 40/06.
Odůvodnění:
Navrhovatelé v podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2008, ohlásili – ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“) – že odmítají soudce Jiřího Nykodýma, neboť jej v dané věci považují za podjatého.
K tomuto závěru dospěli na základě skutečnosti, že jmenovaný Jiří Nykodým se zúčastnil dne 3. 4. 2008 v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky odborného semináře, v němž vystoupil s příspěvkem, jenž byl tematicky vymezen jako „Právní postavení českého lékaře, povinnost léčit lege artis a ekonomické limity z pohledu soudce Ústavního soudu“. Navrhovatelé v této souvislosti zdůraznili, že 1/ šlo o „akci pořádanou ČLK“, 2/ přednáška „rozvíjela názory ČLK, které jsou v příkrém rozporu s návrhem navrhovatele ve věci“, a že 3/ „hlavní právník ČLK“ JUDr. Jan Mach je „dobrým přítelem“ soudce Jiřího Nykodýma a „v minulosti spolu úzce spolupracovali“. Z toho pak dovozují, že pokud „všechny tylo okolnosti zapůsobí v jeden okamžik a na jednom místě, ... jsou způsobilé pochybnosti o nepodjatosti soudce vyvolat u každého logicky uvažujícího člověka“.
Ve vyjádření k námitce podjatosti soudce Jiří Nykodým v první řadě upřesnil, že inkriminovaný seminář pořádal Výbor pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to – pouze – „ve spolupráci s Českou lékařskou komorou“. Uvedl dále, že názory, jež zde vyjádřil, zastává dlouhodobě, „neboť byl od počátku roku 1990, s výjimkou jednoho volebního období, nepřetržitě členem představenstva České advokátní komory“, a v tomto postavení se podílel na přípravě napadenému zákonu obdobného „prvního zákona o advokacii po roce 1989“. Zásady, na nichž „byla postavena přednáška“, čerpal z podkladů, které soustředil již tehdy a pro uvedený legislativní účel. S JUDr. Janem Machem, na něhož navrhovatelé pokazují, byl „přibližně do roku 1999“ společníkem v advokátní kanceláři, má k němu vztahy i nadále „dobré“, avšak jde o vztahy „čistě profesní“.
Podle §36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti; dále též tehdy, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.
K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně (srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 105/01, I. ÚS 342/06 a I. ÚS 371/04) vyjadřuje tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující – o jeho nepodjatosti – legitimní pochybnosti. Aby byly naopak založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení sice nepostačí, na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně „jevit“, resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci „objektivní“ základny).
Nepřípustný poměr k věci může být založen především možností přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, tj. mohl-li by být následným rozhodnutím event. i zprostředkovaně dotčen ve svém právním či jiném společenském postavení, případně může takový poměr vyplývat ze soudcova působení v různých stadiích a funkcích v řízení, resp. z jakékoli situace, kdy se mu dostávají poznatky o projednávané věci neregulérně, mimoprocesním způsobem, jakož i tehdy, když obdobně „mimoprocesně“ zveřejňuje předem (předsudečně) svůj názor na projednávanou věc a očekávatelný výsledek.
Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu citovaného §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž se na roveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah nepříznivý (hostilní), ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve) nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.
Platí dále, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti (coby právě soudci) nelze opodstatněně, na rozumných základech, očekávat, že bude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Ve smyslu výše řečeného je obdobně relevantní, že jako taková může být situace rozhodujícího soudce zvnějšku reflektována.
Vztah soudce J. Nykodýma k dané věci – významný ve výše uvedených souvislostech – navrhovatelé nedoložili.
Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 6. 2002, č.j. Pl. ÚS 7/02-41, vycházel z toho, že s ohledem na povahu řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, upraveného v oddílu prvním hlavy druhé části druhé zákona o Ústavním soudu v ustanoveních §64 až §71 (v němž není poskytována ochrana subjektivním právům účastníků řízení, jelikož jde o obecnou, abstraktní kontrolu právních norem), je namístě ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vykládat přiměřeně restriktivně. Tam posuzované vystoupení napadených soudců, učiněné na semináři, pořádaném ústavně-právním výborem Senátu Parlamentu České republiky na téma návrhu zákona o soudech a soudcích a zákona o státním zastupitelství, kvalifikoval Ústavní soud jakožto „účast na přípravě a projednávání právních předpisů“, jež podle §36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu důvod pro vyloučení soudce nepředstavuje (in Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 179).
Jestliže důvod pro vyloučení soudce nepředstavuje účast na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů, včetně formulování jejich celkové ideové koncepce, pak není důvod k výtce soudci, který na obdobném fóru zopakoval právní názory veřejně prezentované v minulosti (rovněž v rámci přípravy zákona, zde zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii), byť v nových, případně širších či analogických souvislostech.
I v dané věci je pak přiléhavé uplatnit názor, vyslovený Ústavním soudem již ve zmíněném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/02, že veřejná prezentace názorů soudcem Ústavního soudu k odborným právním otázkám, vyjádřená v rovině obecné, pro řízení podle §64 až §71 zákona o Ústavním soudu nezakládá důvod pro jeho vyloučení pro podjatost ve smyslu §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Navrhovatelé přitom sami připouštějí, že soudce J. Nykodým dal v přednášce zřetelně najevo odstup od nyní projednávané věci, když výslovně konstatoval, že „bude vyjadřovat čistě své osobní názory, a to v rovině obecné, bez vazby na konkrétní případy, které jsou nebo mohou být předmětem rozhodování Ústavního soudu“.
Ani z toho, že s Poslaneckou sněmovnou při pořádání inkriminovaného semináře blíže nespecifikovaným způsobem „spolupracovala“ Česká lékařská komora, nelze vyvodit nic, co by absenci rozhodného vztahu k věci v osobě soudce J. Nykodýma relevantně problematizovalo.
Nepřípustný poměr k projednávané věci soudce tudíž dán není.
Jestliže se navrhovatelé námitkou blízkého vztahu „hlavního právníka ČLK“ JUDr. Jan Macha a soudce J. Nykodýma mínili přiblížit úsudku, že je dán osobní vztah soudce k účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, je případné – coby rozhodné – konstatovat, že Česká lékařská komora účastníkem ani vedlejším účastníkem předmětného řízení není. Ústavní soud ji k podání stanoviska vyzval (jakož i jiné subjekty) jen ve snaze získat co nejúplnější informaci o možném (existujícím) nazírání na reálné dispozice napadeným zákonem upravené lékařské samosprávy, čímž se do okruhu relevantních subjektových vztahů (k soudci) samozřejmě Česká lékařská komora nezačlenila.
Ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se proto ani v části, jež se týká nepřípustného vztahu k rozhodným subjektům řízení, uplatnit nemůže.
Opačný subjektivní názor navrhovatelů co do podmínek vyloučení soudce je z vyložených hledisek adekvátně potlačen, a důsledkem řečeného je pak celkový závěr, že zde o nestrannosti jmenovaného soudce legitimní pochybnosti není (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 167/94, II. ÚS 105/01, I. ÚS 370/04 a další).
Námitce podjatosti proto plénum Ústavního soudu nevyhovělo, a naopak tímto usnesením deklaruje, že soudce J. Nykodým z projednávání a rozhodování dané věci vyloučen není.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2008
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu