ECLI:CZ:US:2009:1.US.1028.09.1
sp. zn. I. ÚS 1028/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Veskou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Palackého 359, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 71/2009, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 8 To 103/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností T. V. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo vyhověno odvolání poškozeného M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") ze dne 27. 6. 2008, sp. zn. 1 T 4/2008, ve výroku o náhradě škody a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Trestný čin vraždy stěžovatel spáchal tím, že (zkráceně řečeno) v době, kdy hlídal nezletilou dceru své družky Janu |jedná se o pseudonym| (dále jen "poškozená"), začal ji bít do oblasti hlavy. Byl srozuměn s tím, že poškozená může v důsledku útoku zemřít, neboť opakované údery byly střední až velké intenzity. V důsledku tohoto útoku poškozená upadla do bezvědomí. Poté stěžovatel vyčkal příchodu matky poškozené a spolu s ní odvezl poškozenou do nemocnice, kde zemřela následkem zranění způsobených útokem stěžovatele.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy nepostupovaly objektivně a jeho obhajobě nevěnovaly dostatečnou pozornost. Soustředily se pouze na shromažďování důkazů v jeho neprospěch. Svědci vypovídající pouze o jeho negativních vlastnostech a agresivitě, jako např. jeho bývalá manželka, byli v hlavním líčení slyšeni, zatímco výpovědi svědků svědčících v jeho prospěch měly být v rámci hlavního líčení jen čteny. Stěžovatel rovněž namítl, že v průběhu svého života aktivně pracoval s mládeží a dětmi jako hokejový trenér a staral se o syna z prvního manželství. Proto navrhoval výslechy osob, jež by mohly potvrdit, že nikdy neměl ve vztahu k dětem problémy, ale všechny jeho návrhy byly zamítnuty. Porušení čl. 40 odst. 3 Listiny stěžovatel spatřoval také v postupu obecných soudů, které se údajně podrobně nezabývaly tou částí výpovědi jeho družky a matky poškozené Ž. H., učiněné v hlavním líčení, podle které těsně před odchodem z domova upadla se svojí dcerou (poškozenou) na schodech při sestupu do suterénu domu, kde společně bydleli.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu obecných soudů, není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jde-li o otázku hodnocení důkazů, jak plyne z výše uvedených principů, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pro ingerenci Ústavního soudu do tohoto hodnotícího procesu pak tvoří především ty případy, kdy skutkové (a následně právní závěry) soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
Pochybení tohoto rázu však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Obecné soudy se podrobně zabývaly důkazy, jež se týkaly výpovědí svědků svědčících ve prospěch i neprospěch stěžovatele, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ). Stěžovatel tuto námitku uplatňoval v průběhu celého trestního řízení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že obecné soudy se s touto otázkou vypořádaly. V tomto smyslu pak není opodstatněné ani tvrzení, že stěžovatel se nemohl hájit, protože návrhy na výslechy jím navržených svědků byly zamítnuty.
V souvislosti s těmito námitkami stěžovatele, směřujícími do procesu dokazování, kdy zejména vytýká, že obecné soudy bezdůvodně zamítly důkazy navrhované obhajobou, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 TrŘ, z něhož mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jak tomu bylo v dané věci (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03). I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messsegué a Tabardo, 1988). Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl.
Této povinnosti obecné soudy dostály. V odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč návrhy na doplnění dokazování zamítly. Poukázaly přitom na provedené důkazy, které byly dostačující pro rozhodnutí věci, mj. na výpověď stěžovatele, jeho syna a Ž. H., z nichž vyplývá, že po odchodu matky byla poškozená v pořádku a stěžovatel si s ní hrál; dále na znalecký posudek a výpověď znalců, kteří určili mechanismus vzniku poranění poškozené, čímž vyloučili mechanizmy jiné a na tomto závěru setrvali i po změně výpovědi svědkyně Ž. H., přičemž změněnou výpověď této svědkyně obecné soudy považovaly za nevěrohodnou, neboť se shora uvedeným vysvětlením, jak ke zranění poškozené mohlo dojít, přišla až u hlavního líčení, aniž by takto závažnou skutečnost sdělila lékařům v nemocnici a následně vyšetřujícím orgánům. Jako nadbytečné hodnotil odvolací soud další výslech uvedené svědkyně, neboť byla velice podrobně slyšena před soudem prvního stupně, stejně jako výslechy dalších osob, neboť k hodnocení osoby stěžovatele měl soud prvního stupně dostatek důkazů, a to i s ohledem na znalecký posudek zkoumající jeho duševní stav a v neposlední řadě také přepis telefonního hovoru stěžovatele se svědkyní M. V. (bývalou manželkou). Není tedy žádných důvodů pro závěr, že zamítnutí důkazních návrhů v daném řízení nebylo odůvodněno ani pro konstatování, že by dané zdůvodnění nebylo řádné, tj. např. nesrozumitelné či bez jakéhokoliv racionálního základu. Proto Ústavní soud ani zde nezjistil, že by obecné soudy postupovaly libovolně a opomněly provést důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Stěžovatel dále tvrdil, že napadená rozhodnutí porušila i čl. 40 odst. 3 Listiny. Podobně jako v případě tvrzeného porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, musí Ústavní soud i zde konstatovat, že z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá (kromě poukazu na daný článek), že by byla (a jakým způsobem) porušena práva stěžovatele, zakotvená v tomto článku. Argumentace stěžovatele směřuje do problematiky opomenutých důkazů, resp. neprovedení a neodůvodnění neprovedení navržených důkazů a nedostatečného vypořádání se se změnou výpovědi svědkyně Ž. H. Stěžovatel netvrdí, že by mu nebyl poskytnut čas na přípravu obhajoby či možnost obhajovat se sám či za pomoci obhájce, nebo že by byla porušena jiná jeho procesní práva spadající do tohoto článku (právo nahlížet do spisu, právo odepřít výpověď, právo přítomnosti při úkonech, právo vyjádřit se k důkazům a navrhovat důkazy, právo na bezplatnou pomoc obhájce, atd.). Ústavní soud tedy neshledal ani porušení práv zakotvených v čl. 40 odst. 3 Listiny.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že závěry obecných soudů plynoucí z posouzení všech důkazu svědčících ve prospěch i neprospěch stěžovatele, tzn. rozhodnutí o tom, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením, že napadená rozhodnutí porušila čl. 96 Ústavy ČR. Citovaný článek, stejně jako čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, samy o sobě přímo neupravují ústavně zaručená základní lidská práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možné se domáhat formou ústavní stížnosti, ale obsahují především institucionální záruky soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. To je zřejmé i ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu