ECLI:CZ:US:2009:1.US.1045.09.1
sp. zn. I. ÚS 1045/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem v Novém Bydžově, Masarykovo nám. 1144, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 26 Co 104/2007-312 ze dne 28. 6. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu. Opírá ji zejména o následující důvody.
Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2007, č. j. 26 Co 104/2007-312, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 12. 2006, č. j. 10 C 104/2000-289, tak, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce A. B. (Poznámka: V odvoláním napadeném rozsudku Okresní soud v Trutnově dne 14. 12. 2006, č. j. 10 C 104/2000-289, zamítl žalobu žalobců proti žalovanému stěžovateli o neplatnost závěti sepsané notářským zápisem a uložil jim zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení). Dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku krajského soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 21 Cdo 5375/2007-160, zamítnuto a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobcům náklady dovolacího řízení. Stěžovatel ústavní stížností napadá toliko rozsudek krajského soudu. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), která jsou mu garantována čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 21 Cdo 5375/2007, na který stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje a který si Ústavní soud z databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu opatřil, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele (v dřívějším řízení v postavení žalovaného) bylo zamítnuto jako neopodstatněné (§243b odst. 2 o. s. ř.). Rozsudek dovolacího soudu však ústavní stížností napaden nebyl.
III.
Ústavní soud - aniž by se jakkoli zabýval meritem věci - dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
Na tomto místě je třeba uvést, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud je při přezkoumávání ústavní stížnosti vázán jejím petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z uvedené právní úpravy je patrno, že ústavní stížnost vychází z principu subsidiarity, od něhož je odvozen i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím teprve tehdy, jestliže náprava před ostatními orgány veřejné moci již není standardním způsobem možná.
Pokud tedy byl přípustný procesní prostředek řádně podán a bylo o něm příslušným orgánem před podáním ústavní stížnosti rozhodnuto, je nezbytné takové rozhodnutí napadnout ústavní stížností; k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci totiž nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, konečné rozhodnutí - tedy rozsudek Nejvyššího soudu ČR - by zůstalo nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 dostupné na http://www.nalus.usoud.cz, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 514/07).
V daném případě se tedy Ústavní soud nemůže zabývat meritem věci, neboť stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytl, tj. rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost byla dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ex lege, a o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č. j. 21 Cdo 5375/2007-160, tak, že je zamítl.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. května 2009
Vojen Güttler
soudce zpravodaj