ECLI:CZ:US:2009:1.US.1074.09.1
sp. zn. I. ÚS 1074/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Petrem Dítě, advokátem, se sídlem Horní náměstí 19, 772 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1359/2008, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 55 To 102/2008, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 8 T 191/2006, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 8 T 191/2006, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu zpronevěry ve smyslu ustanovení §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s tím, že dle ustanovení §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále bylo stěžovateli uloženo, ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 trestního zákona, omezení, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil. Soud prvního stupně dále rozhodl, že dle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu je stěžovatel povinen zaplatit na náhradě škody částku ve výši 290.000,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 55 To 102/2008, podle ustanovení §256 trestního řádu, zamítl.
Stěžovatel dále podal proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1359/2008, odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Trestný čin měl stěžovatel spáchat tím, že v zištném úmyslu jako vedoucí pobočky realitní kanceláře poté, co byla sepsána a prostřednictvím této kanceláře uzavřena dne 12. 8. 2002 smlouva o budoucím převodu vlastnických práv a povinností k blíže specifikovanému bytu mezi M. G. jako budoucím prodávajícím, ačkoli jmenovaný nebyl vlastníkem tohoto bytu, a poškozenou jako budoucí kupující, která podle této smlouvy převedla na specifikovaný bankovní účet 290.000,- Kč jako kupní cenu v budoucnu kupovaného bytu, stěžovatel z uvedeného účtu, který byl jeho soukromým bankovním účtem, vybral postupně částky 10.000,- Kč, 20.000,- Kč, 90.000,- Kč, 100.000,- Kč a 100.000,- Kč, přičemž tyto peníze zčásti použil na úhradu poplatků z prodlení za M. G., část vyplatil jmenovanému jako úhradu sjednané kupní ceny bytu, přestože nedošlo k uzavření smlouvy o převodu práv a povinností k tomuto bytu a část použil nezjištěným způsobem, přičemž poškozená byt do svého vlastnictví nezískala, neboť nejenže nedošlo k uzavření smlouvy o převodu práv a povinností k uvedenému bytu, ale ani tyto peníze stěžovatel přes upomínky poškozené nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 290.000,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci řízení namítá, že v řízení zjištěným jednáním nebyly naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 trestního zákona. Teprve od 1. 7. 2006 totiž znění §89 odst. 13 trestního zákona (definující pojem věci pro účely trestního zákona) zahrnovalo i peněžní prostředky na účtu. Stěžovatel poukazuje na to, že v rozhodné době za cizí věc judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tdo 40/2004) považovala toliko věci movité a nemovité, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry. Podle citovaného judikátu jimi naopak nebyly vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Protože v případě stěžovatele byly předmětem útoku peněžní prostředky na účtu banky, dovozuje, že v rozhodné době jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Znění stěžovatelem citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 39
Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, ze za jeho spáchání uložit.
Článek 40
(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv však Ústavní soud v dané věci neshledal.V dané věci stěžovatel toliko zpochybňuje právní hodnocení obecných soudů, resp. právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu zpronevěry §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Stěžovatel má pravdu v tom, že v rozhodném období (před 1. 7. 2006) peněžní prostředky na účtu nebyly judikaturou Nejvyššího soudu považovány za věc pro účely právní kvalifikace ve smyslu §254, §248 nebo §247 trestního zákona, což plyne ze stěžovatelem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu však plyne, že se tímto problémem zabýval a výslovně konstatoval, že ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že stěžovatel v rozporu s účelem svěření nakládal se získanými penězi po výběru částky z účtu. Nejvyšší soud tak vyšel z toho – zcela ve shodě s usnesením sp. zn. 11 Tdo 40/2004 – že cizími věcmi mohly být i v rozhodném období peníze na hotovosti, což je i případ stěžovatele.
V neprospěch právního názoru stěžovatele hovoří i předchozí judikatura Ústavního soudu, který již obdobné námitky jiného stěžovatele posuzoval, aniž by dospěl k závěru o protiústavnosti takové právní kvalifikace (viz usnesení ze dne 27. června 2007, sp. zn. I. ÚS 257/07; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na adrese http://nalus.usoud.cz)
Má-být proto stěžejní ústavněprávní námitkou právě tvrzení, že použitá trestněprávní kvalifikace je v rozporu s (především) čl. 39 Listiny základních práv a svobod, je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud musí odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
František Duchoň
předseda senátu