ECLI:CZ:US:2009:1.US.1081.09.1
sp. zn. I. ÚS 1081/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. května 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti F. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Rosickým, advokátem se sídlem Fritzova 2, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 11. 2004 sp. zn. 4 C 128/2003, dále proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 13 Co 177/2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. 33 Cdo 78/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo garantované čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 4 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Rozsudkem nalézacího soudu bylo stěžovateli uloženo zaplatit Kč 50.000,- s příslušenstvím z důvodu platné dohody uzavřené mezi stěžovatelem a žalobkyní, v níž se žalobkyně zavázala vyklidit do určitého data byt v domě stěžovatele, a to bez zajištění bytové náhrady, a stěžovatel se zavázal žalobkyni vyplatit Kč 100.000,-. Žalobkyně svůj smluvní závazek splnila, ale stěžovatel vyplatil pouze Kč 50.000,- s odůvodněním, že oproti žalobkyni započetl částku ve výši Kč 50.000,- jako pohledávku za způsobenou škodu, která mu vznikla za zanedbanou údržbu bytu. Soud shledal jednání stěžovatele v rozporu s dobrými mravy neboť stěžovatel měl možnost uplatňovat vzniklou škodu před podpisem dohody a nikoli až poté, co měl zaplatit zbývající odstupné.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 13 Co 177/2005 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. 33 Cdo 78/2007, kterým dovolání odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti postrádající ústavněprávní argumentaci uvedl, že postupem soudů došlo k porušení jeho, v ústavní stížnosti uvedených základních práv tím, že obecné soudy nesprávně rozhodly ve prospěch nájemkyně (žalobkyně), když jí přiznaly právo na celé plnění, které bylo mezi stěžovatelem a nájemkyní dohodnuto, stěžovatel je tedy z rozhodnutí soudů povinen uhradit zbývajících Kč 50.000,- s příslušenstvím, jelikož soudy uplatněný zápočet neuznaly z důvodu rozporu s dobrými mravy. Tímto jednáním se dle stěžovatele soudy dopustily svévole a jejich jednání je dle stěžovatelova názoru příkře protiústavní. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).
Na tomto místě Ústavní soud konstatuje, že ač stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale zmiňuje jej v odůvodnění ústavní stížnosti, tak Ústavní soud s ohledem na vyloučení přílišného formalismu dovodil, že stěžovatel napadá i toto rozhodnutí Nejvyššího soudu a proto jeho rozhodnutí rovněž přezkoumal.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s ústavní stížností konstatuje, že obecné soudy náležitě zjistily skutkový stav a ten řádně právně posoudily. Stěžovatelem uplatněný zápočet pohledávky byl nalézacím soudem označen jako jednání odporující dobrým mravům, jak plyne z ust. §3 odst. 1 i.f. občanského zákona, kdy výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud velmi pečlivě a ústavně přijatelně vysvětlil, v čem vidí rozpor s dobrými mravy a především poskytl ochranu právní zásadě pacta sunt servanda, kterou se stěžovatel svým jednáním snažil obejít. Dovolací soud pečlivě odůvodnil své procesní rozhodnutí o odmítnutí mimořádného opravného prostředku, kdy v případě stěžovatele v uplatněném dovolacím důvodu nespatřoval judikatorní přesah, neboť výklad výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy je v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu opakovaně podán, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005.
Ústavní soud nemá důvod k zásahu, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, který ústavně přijatelně zformulovaly do skutkových závěrů, na které aplikovaly ústavně konformně interpretovanou právní normu tak, že nelze v jejich postupu spatřovat výkon zakázané svévole či stěžovatelem namítaného příkře protiústavního jednání. Postup a závěry obecných soudů z hlediska ústavněprávního nevybočily z rámce možného posouzení věci.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
Vojen Güttler
předseda senátu