ECLI:CZ:US:2009:1.US.1094.08.1
sp. zn. I. ÚS 1094/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti I. B., zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem Pařížská 28, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, č. j. 25 Cdo 2135/2004-111, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, č. j. 64 Co 524/2003-82 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2003, č. j. 16 C 108/2001-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 2. 5. 2008 a doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 5. 2008 (zaslaným taktéž dne 2. 5. 2008) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní práva garantovaná v čl. 4 (podmínky omezení základních práv), č. 11 (ochrana majetku) a čl. 36 (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že byl Českou republikou porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod i žalobu stěžovatele, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti je stěžovateli povinna zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím. Odvolací soud i dovolací soud se se zamítnutím určovacího požadavku stěžovatele i se zamítnutím nároku na plnění ztotožnily.
Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona o Ústavním soudu a zda je věcně projednatelná. Podle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tímto rozhodnutím byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005. Včasnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel dovozuje z chybného postupu nalézacího soudu při doručování. Podle stěžovatele došlo k řádnému doručení až dne 6. 3. 2008, kdy byl na základě písemné žádosti právního zástupce stěžovatele ze dne 1. 8. 2007 doručen právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Michalu Kojanovi tento rozsudek Nejvyššího soudu. Od tohoto data také stěžovatel dovozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti, a proto byla ústavní stížnost podle jeho názoru podána včas. Klíčovou otázku, kterou si musel Ústavní soud položit, je proto to, kdy se dostalo rozhodnutí o posledním procesním prostředku do právní sféry stěžovatele. Právě od tohoto data se totiž odvíjí lhůta k podání ústavní stížnosti.
Přestože byl rozsudek doručen právnímu zástupci stěžovatele až dne 6. 3. 2008, k jeho doručení samotnému stěžovateli došlo již dne 25. 10. 2005. Podle názoru stěžovatele bylo toto rozhodnutí neúčinné, neboť stěžovatel byl v té době právně zastoupen a k doručení tehdejší právní zástupkyni Mgr. Haně Pokorné nedošlo. K tomuto doručení nedošlo z toho důvodu, že rozsudek byl doručován původní právní zástupkyni stěžovatele Mgr. Petře Pikové (č.l. 111a), které ovšem bylo doručováno pod tímto jménem za svobodna a nikoliv pod jejím novým jménem Mgr. Petra Krtková. Doručování této právní zástupkyni nemohlo být též úspěšné z toho důvodu, že tato původní právní zástupkyně pozastavila dne 1. 11. 2004 výkon advokacie, přičemž o doručení tehdejší právní zástupkyni stěžovatele Mgr. Haně Pokorné se obecný soud nepokusil.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Mgr. Petra Krtková zaslala Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 3. 9. 2004 plnou moc, kterou ji stěžovatel udělil ve věci dovolacího řízení (č.l. 104). V této plné moci bylo již uvedeno nové příjmení této původní právní zástupkyně stěžovatele. Původní právní zástupkyni bylo také rozhodnutí dovolacího soudu doručováno (a to s chybným jménem za svobodna - viz č.l. 111a); daná zásilka ale byla vrácena z toho důvodu, že původní právní zástupkyně pozastavila výkon advokacie přibližně tři čtvrtě rokem před vynesením napadeného rozsudku dovolacího soudu. Bylo tomu až při tomto pokusu o doručování původní advokátce Mgr. Petře Krtkové, kdy bylo zjištěno, že novou právní zástupkyní stěžovatele byla ustanovena Mgr. Hana Pokorná (č.l. 119). Nové právní zástupkyni doručováno ovšem nebylo, ale bylo rovnou doručováno stěžovateli, který si také dne 25. 10. 2005 zásilku osobně převzal (č.l. 113b).
Klíčovou otázkou tedy je, kdy se dané rozhodnutí dostalo do právní sféry stěžovatele, tj. zda k tomu došlo již doručením stěžovateli, resp. zda obecný soud pochybil, když nedoručoval právnímu zástupci stěžovatele. Za vyřešením této otázky Ústavní soud nezjišťoval, zda předávání neskončených věcí jinému advokátovi, členovi sdružení, bylo upraveno smlouvou (viz ust. §14 zákona o advokacii a ust. §829nn. o. z.). V každém případě pro vztah právního zástupce stěžovatele a soudu platí úprava obsažená v o. s. ř. V daném případě bylo relevantní ust. §25 o. s. ř., z něhož vyplývá, že zvolí-li si účastník zástupce advokáta, uděluje mu procesní plnou moc. Z tohoto ustanovení rovněž vyplývá, že je-li advokátovi pozastaven výkon advokacie, není oprávněn zastupovat klienta na základě udělené procesní plné moci, neboť pozastavením ztratil kvalitu advokáta. Podle ust. 28 odst. 5 o. s. ř. zanikne-li zástupce, plná moc zaniká. Toto ustanovení je třeba vyložit v souvislosti s ust. §25 o. s. ř. tak, že pozastavení advokacie znamená zánik zástupce v shora uvedeném smyslu s důsledkem zániku jemu udělené plné moci. "Byl-li advokátu pozastaven výkon advokacie, není oprávněn poskytovat právní služby; plná moc, která mu byla udělena, je neplatná. Pozastavením výkonu advokacie zaniká plná moc, kterou mu účastník dříve udělil" (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. Praha: C.H. Beck, 2003, s. 92). Proto doručoval-li obecný soud přímo stěžovateli, postupoval v souladu s o. s. ř. Nastoupil-li místo původního advokáta (původní právní zástupkyně) stěžovatele jiný advokát v důsledku pravidel uplatněných ve smlouvě či na základě jiné skutečnosti, bylo jeho povinností předložit plnou moc soudu jako osvědčení toho, že mu plná moc byla skutečně udělena. O skutečnosti, že původní právní zástupkyně pozastavila výkon advokacie, nebyly obecné soudy v průběhu řízení řádně zpraveny, a proto poté, jakmile se nalézací soud dozvěděl, že původní právní zástupkyně stěžovatele pozastavila výkon advokacie, doručoval přímo stěžovateli. I když bylo při pokusu o doručování tvrzeno, že zástupkyní původní právní zástupkyně se měla stát Mgr. Hana Pokorná, neměl od ní nalézací soud k dispozici její plnou moc, která by toto tvrzení osvědčovala. Soud není povinen vyžadovat si novou plnou moc od nové právní zástupkyně Mgr. Pokorné. Jediná další plná moc, která je ve spise obsažena, je až plná moc udělená dalšímu právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Michalu Kojanovi (ze stejné advokátní kanceláře), a to ze dne 25. 4. 2007 (č.l. 128).
Ústavní soud proto uzavírá, že se do právní sféry stěžovatele tak rozhodnutí o posledním procesním prostředku dostalo již v souvislosti s doručením stěžovateli, nikoliv až po téměř dvou a půl letech, kdy došlo k doručení novému právnímu zástupci Mgr. Michalu Kojanovi. V předmětné době stěžovatel buďto právního zástupce neměl, resp. pokud ho měl, tak o tom obecné soudy řádně nezpravil. Byli to tudíž stěžovatelovi advokáti, kteří přispěli k tomu, že bylo doručováno s obtížemi, neboť měli soud o nastalých změnách v advokátní kanceláři řádně informovat. Všichni tito advokáti jsou z jedné advokátní kanceláře a bylo proto velice jednoduché řádně informovat soud o tom, kdo převzal agendu původní právní zástupkyně po jejím odchodu z advokacie na základě pozastavení výkonu činnosti a koho stěžovatel pověřil zastupováním ve svém případu a to doložit novou plnou mocí. Nová právní zástupkyně měla v tomto ohledu sama uplatnit svou aktivitu ve vztahu k obecným soudům. Je též s podivem, že advokáti tuto aktivitu vyvinuli až po více než roce a půl a v mezidobí se o daný problém nezajímali, přičemž lze předpokládat, že když měl rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel k dispozici již 25. 10. 2005, tak je jistě o výsledku sporu informoval. Podle názoru Ústavního soudu nelze z liknavého postupu advokáta dovozovat neodůvodněné prodlužování lhůty k podání ústavní stížnosti. Z procesních pochybení, které advokáti sami zavinili, nelze vyvodit, že by za daného stavu bylo přímé doručení stěžovateli neúčinné. Není úkolem Ústavního soudu hojit chyby advokátů, kteří, ať již z jakýchkoli důvodů, nepostupovali při právním zastoupení stěžovatele s největší možnou péčí.
Z tohoto důvodu je třeba ústavní stížnost považovat za opožděnou, neboť byla podána po zákonem stanovené 60 denní lhůtě počítané ve vztahu k doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku přímo stěžovateli.
Ústavní stížnost byla tedy podána po zákonem stanovené lhůtě, a proto musela být mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání (§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj